Můj první belgický školní den

Tak jsem dnes konečně mohl začít to, co jsem si loni vytyčil jako svůj cíl. Dnes jsem začal se pravým studiem na Univerzitě v Gentu. Před dvěma týdny jsem se nakonec po dlouhém rozhodování rozhodl pro Toegepaste economische wetenschappen (TEW), česky aplikované ekonomické vědy.

Zápis samotný šel hladce, všechny potřebné dokumenty už jsem odevzdal na jaře a tak to byla jen otázka vyplnění přihlášky. Po pěti minutách už jsem měl v ruce svoji novou studentskou kartu společně s uživatelkým jménem a heslem do všemožných informačních systémů univerzity. Zpětně se chválím, že jsem to nenechal na poslední chvíli, protože jsem se na místě ochomýtl ještě teď ve čtvrtek a kolik lidí tam čekalo si snad ani nedovedete představit.

Doma jsem se začal pídit po informacích jako je rozvrh a podobně. Čekal jsem, že dostanu do své super nové emailové schránky zprávu od své nové univerzity se všemi možnými a nemožnými informacemi typu co? kde? kdy? jak? Tak to tu ale očividně nechodí a člověk si musí všechno pěkně vyhledat sám. Rozvrh, místa přednášek a praktik, rozdělení do skupin, atp. atp. Pár dní mi to trvalo, ale nakonec to hodnotím silně pozitivně, protože jsem se alespoň sžil s naší internetovou učební platformou a dobře se v ní díky tomu orientuju.

No a teď už k samotnému dnešku. V pondělí se začíná až v 10 hodin, ostatní dny už o půl deváté. Každý den máme dopoledne blok přednášek a některá odpoledne (já konkrétně v uterý, středu a čtvrtek) ještě praktika, nebo chcete-li cvičení. Na místo jsem dorazil s velkým časovým předstihem. Měl jsem tu sraz s jedním studentem z druháku, se kterým jsem měl domluveno, že od něj koupím učebnice na dnešní hodinu, tj. Humanitní vědy. Transakce proběhla bez problémů a tak už jsem jenom čekal, než začneme.

Campus Ledeganck. Tady máme každé pondělí přednášku humanitních věd.

K dnešnímu dni je nás podle webu univerzity kolem 580 s tím, že ještě během příštích čtrnácti dní se může kdokoliv zapsat. To číslo vypadá jako hodně vysoké, ale jsou to vlastně tři obory dohromady - Ekonomické vědy, Aplikované ekonomické vědy a Aplikované ekonomické vědy: Obchodní inženýr. Celý rok máme společný a až na začátku druhého roku se nám začnou předměty trochu různit. Definitivně tak si tak člověk volí svůj obor až ve druhém ročníku. Vlastně to jde i ve třetím, je to docela složitý systém a protože není uplně aktuální, tak ho ani moc podrobně neznám.

V deset jsme se všichni nahrnuli do posluchárny. Nejdřív nás přivítal studentský klub, všichni se představili jménem a funkcí, kterou mají. Pak nás všechny pozvali na pátou hodinu do našeho studentského klubu na 200 litrů bílého vína, které se dnes prý musí vypít. Pak už si vzal slovo docent a začala dvě a půl hodiny dlouhá přednáška. Fotka posluchárny tady.

Konkrétně bylo přednášeno o filozofii a tak to bude ještě další čtyři týdny, kdy jí vystřídá na pět týdnů sociologie. Na tu se těším víc, ale i dneska to ušlo. Nejdřív byla taková ta povinná omáčka o historii filozofie, ale když už jsme se dostali k presokratovcům, začalo to být zajímavé. Dokonce jsem si i hodně vybavoval z hodin ZSV. Až mě to samotného překvapovalo, protože filozofii přednášela paní profesorka Švihlíková jenom svým maturantům a my jsme si dělali, co chtěli. Thales z Milétu a další mi i tak v hlavě zůstala i s jejich arché.

Po stránce jazykové to nebyl žádný problém. Docent sice mluvil rychle, ale zřetelně a možná jsem neznal význam pěti, šesti slov za celou přednášku. Všechno jsem si navíc nahrával na mobil, takže není problém si to znova pustit a oživit si informace.

Po škole jsem ještě vyrazil do knihovny vrátit knížku, očividně o tři dny později, než po mně bylo žádáno a pak už na kole zpátky domů.

Jinak celý týden probíhá ve sportovním komplexu den otevřených dveří. Sport nemí povinný, ale každý den ve večerních hodinách je možnost si jít zahrát všemožné sporty. Jak klasické (fotbal, basket...), tak i pro mě exotické (korfbal). Smyslem otevřených dvěří je si jít tento týden všechny sporty nezávazně (a zadarmo) vyzkoušet.

Zítra už začíná škola o půl deváté a to sice matematikou, po které bude následovat technologie produkce. Odpoledne je podle rozvrhu ještě tříhodinové cvičení z ekonomie, to ale očividně odpadá. Tenhle i příští týden :-)

Abych to tedy nějak shrnul. Po dnešku jsem pozitivně naladěn. Zoufalost, která se na mě navalila po prvním dni po anatomii se nekonala. Jen tak dál!

Hravý víkend & pondělní cyklo výlet

V sobotu jsem se rozepsal o pátečních narozeninách. Nicméně zážitků o víkendu bylo nakonec ještě dost a dost. Společným jmenovatelem byli společenské hry.

Na sobotu už jsme byli dlouho dopředu dohodnutí s kamarádem Driesem, že se v sobotu večer vydáme na party. Měla to být taková tečka za mými narozeninami. V pátek jsme ještě přizvali Yvesa a dohodli jsme se, že se nejdřív sejdeme u Driese doma a později se vydáme směr Vooruit, to je obří místní, hezky česky, kulturák :-) Ze všeho nejdřív na mě čekal dárek k narozeninám, dostal jsem hru s názvem Doolhof. Ryhlá a jednoduchá hra pro 2 až čtyři hráče, kde každé kolo herní plocha docela dramaticky mění. Cílem je najít v labyrintu (hol. Doolhof) cestu k nejruznějším artefaktům.

Je to docela rychlá hra, takže asi po půl hodince jsme mohli začít s hrou, kvůli které jsme přišli, a to sice s Ticket to ride. Na mapě Ameriky budujete železniční koridory. Hra je to docela dlouhá, ale úžasně zábavná a až do konce nevíte, kdo je na tom nejlépe. Jen tak mimochodem malý, ale velmi důležitý detail, vyhrál jsem :-) Dries měl i verzi s mapou Evropy, která byla daleko sofistikovanější, tam se mohli stavět i stanice, tunely a trajekty. Mělo to jen jednu, ale zato podstatnou chybu, na mapě chyběla Praha. To si mi nelíbilo. Jinak musím ještě skromě dodat, že jsem vyhrál i evropskou verzi. Tu už jsme hráli jenom ve třech, protože Yves mezitím odjel domů do Hoogaardenu, což je asi hodina a půl cesty autem. Domů jsme se vrátili kolem půl druhé.

Ticket to Ride - Evropa

No a v neděli jsme vlastně nedělali nic jiného, než že jsme jí celou prohráli. Kamarádi Ivea z dob jejich astronomického klubu pořádali v neděli celý herní den, a tak jsme nemohli chybět. Nebylo to ale nikde blíž, než ve městě Haacht, od Gentu asi hodinu cesty. Celé odpoledne jsme střídavě jedli a hráli hry. A když jsem náhodou zrovna nehrál hry, musel jsem si hrát s dětmi, kterých bylo kolem hrozně moc a pořád žadonily o pozornost. I tady jsem každou hru, kterou jsme hráli, nejméně jednou vyhrál. Holt se Standou si není radno zahrávat :-) Odjížděli jsme až kolem deváté hodiny, já neskutečně přejedený, jako už dlouho ne.

A protože jsem toho v neděli spořádal jídla asi tak na tři dny dopředu, a protože jsem neměl včera a dnes školu, vydal jsem se na svůj další, v pořadí už třetí, cyklistický výlet po Východních Flandrech. Do batohu jsem rychle naházel láhev jablečného džusu, mobil, peneženku, foťák a Snickers jako rychlou energii a vydal jsem se na cestu. Poprvé s novým tachometrem, který jsem dostal k narozeninám od nejlepších rodiču na světězv :-) Už pár dní předem jsem si naplánoval trasu, kam se vydám. U prvních dvou výletů jsem znal jenom destinaci, cestu jsem nijak neřešil. Tentokrát jsemsi přesně podle mapy vybral trasu a to sice na jihovýchod do Aalstu, potom nahoru na sever do města Dendermonde a odtud zpět do Gentu. Celková vzdálenost měla být podle Google map asi 77km.


Grotere kaart weergeven

První část cesty do Aalstu šla poměrně hladce. Jenom vymotat z Gentu trvá asi 40 minut a skoro 10 kilometrů. Asi v půli cesty po silnici N-9 jsem narazil na pěkný větrný mlýn, tak jsem zastavil abych si ho prohlédl trochu víc z blízka a vyfotil ho. Tak zapnu foťák a než staím zmáčknout spoušť, už se mi displayi bliká Vybitá baterie. Tak jsem vzal mobil, udělal dva obrázky a vidím, že ukazatel baterky na mobilu taky nebezpečně rychle klesal. Tak jsem radši rychle přestal, abych šťávu, kdyby se něco stalo. Do Aalstu jsem dorazil za hodinku a půl. Není to nijak velké město. Protéká jím řeka Dender a nic moc tam vlastně k vidění není. Jedinou dominantou města byl kostel asi tak velký, jako ten v Heřmaňáku. Každý rok se tu ale koná obrovský karneval, který trvá celý týden a lidé to tu prý velmi prožívají. Já dorazil o týden pozděli. Měl jsem v plánu Aalst rychle opustit, ale protože jsem přijel jinou cestou než tou, kterou jsem si to naplánoval, nevěděl jsem přesně kudy. Důkladně jsem studoval mapu na jedné z tabulí ve městě a konfrontoval jsem jí se svým malým seznamem ulic, kterými musím projet. A přesto jsem správnou cestu napoprvé nenašel a musel jsem se vrátit. Napodruhé už to ale včechno vyšlo dobře i přes příšerné značení ulic v tomhle městě blízko Bruselu.

Pak už jsem konečně mohl šplhat na mapě směrem nahoru do Dendermonde. Cestou jsem měl vyhlídnutou jednu zastávku a to sice nějaký klášter. Narazil jsem na něj úplně náhodou důkladným prozkoumáváním mapy. Na mapě byl jedna slepá cesta, která vedla k nevelkému rybníku a jmenovala se Kloosterstraat, tudíž klášterní ulice. Na mapě sice žádný klášter nekreslený nebyl, ale dávalo přece perfektní smysl, že když je ulice klášterní, a že když vede k odlehlému místu, kde má být ještě jakýsi rybník, musí tam být. Ale nebyl. I rybník samotný byl oplocený a kolem dokola zarostlý stromy, takže ani pohled na něj jsem si neužil a radši jsem pokračoval dál.

Velké námestí v Dendermonde

Překvapivě rychle jsem dorazil do Dendermonde. To je o poznaní hezčí město než Aalst, s malým, ale krásným historickým centrem města. Všude na ulici se válelo nepřeberné množství takových těch malých barevných papírových koleček, které dávala jasně najevo, že i tady musel být velký karneval. I tady jsem se trochu ztratil, ale opravdu jenom trochu a po chvíli už jsem byl na cestě směrem zpět do Gentu. Na ceduli stálo Gent 33, ale já věděl, že mě čeká kilometrů víc, protože jsem nechtěl jet po silnici. V Dendermonde se stýkají řeky Dender a Šelda, která přitéka směrem od Gentu. A protože jet kolem řeky je rozhodně hezčí, než po silnici, vydal jsem se po kolem ní. Řeka to není nijak překrásná. Voda byla asi tak hnědá jako v Labi a okolí řeky také není nic moc. Estetičnosti rozhodně nepřidávalo spoustu bahna. Moc vody v řece očividně nebylo. Po břehu ale vedla pěkná asfaltová cesta pro cyklisty a nebyl jsem zdaleka jediný, kdo jí používal.

Šelda blízko Dendermonde.

Pak už jsem, ale začinal v nohách cítit ty desítky kilometrů a tak jsem radši sjel zpět na hlavní silnici. Projel jsem vesnicí Schellebelle, což je podle místní tabule nejhezčí název vesnice ve Flandrech, městy Wetteren a Heusden a konečně jsem byl zase zpět v Gentu. Totálně vyčerpaný. Nakonec jsem podle tachometru ujel 97,78km za čistého času 5:02:42 a průměrnou rychlostí 19,4km/h. To není žádná závratná rychlost na zdejší rovné zemi, ale je třeba si uvědomit, že moje kolo není žádný závodní stroj, ale kolo určené do města. Navíc už se na mě ke konci značně začala projevovat moje unáva a tak jsem i zpomalil tempo.

Jinak dneska jsem měl taky ještě volno. Ve 14:30 byly známy výsledky testu, měl jsem 14 bodů, takže můžu zítra začít s (před)poslední úrovní. Uznání a gratulace příjmám v jakékoliv formě :-)

A úplně na závěr, je super počasí, takže jdeme grilovat! :-)

Narozeniny

Jak všichni víte, od včera jsem zase o něco starší. Ale starý ještě ne, s Vláďou Špryncem, který má narozeniny ve stejný den jako já, jsme se dohodli, že starý budeme až příští rok :-) Ale moje starosti, jestli už jsem hodně starej, strašně moc starej nebo jenom starej, vás určitě nijak zvlášť nezajímají.V tomto příspěvku chci popsat, co všechno se včera událo a nebylo toho málo :-)

Na devět hodin ráno byl naplánovaný test. Byla to poslední hodina čtvrtého kurzu, takže nás všechny čekal velký test. Ale abych nepředbíhal. Vstal jsem kolem půl osmé ráno a dole už na mě čekali palačinky, naše asi nejoblíbenější snídaně (ale i k obědu a k večeří jimi nepohrdnu :-) Ale tady v Belgii se na něco jako na sladká hlavní jídla nehraje. Proto (skoro) vždy palačinky při snídani.) Při snídani jsem dostal taky dárek, knížku o indické kuchyni s recepty na spoustu různých curry.

Pak už jsem rychle vyrazil do školy na test. Ještě než jsme začali mi všichni ve třídě zazpívali Lang zal hij leven (Dlouho bude žít) - písnička, která se zpívá oslavenci narozenin. Taky jsem požádal učitelku o nějaký ten bod navíc, když jsem měl ty narozeniny, ale to asi neprošlo :-) Test samotný probíhal jako obvykle, nejdřív byla poslechová část. Slyšeli jsme dvakrát krátk rozhovor o postavení žen v práci. Překvapivě to nebylo žádné klišé. Čekal jsem, že uslyšíme samé stížnosti, ale bylo to velmi vyvážené. Na papíře jsme dostali 10 otázek a jediné, co jsme museli udělat, bylo zakřížkovast jestli je ona věta správná nebo ne. Pár lidí dorazilo, jako obvykle, pozdě. Ty měli bohužel smůlu a slyšeli nahrávku jenom jednou. Ale nebylo to nic težkého, dalo se to i tak určiě zvládnout :-)
Pak už následovala část opravdu testová. Opět se prokázala moje teorie, že čím víc něco procvičujeme, a čím víc to při poslední hodině opakujeme, tím měnší je šance, že se to v testu objeví. Celou čtvrtou úroveň jsme se učili různá přísloví a ustálená slovní spojení, v čtvrtek jsme snad polovinu hodiny věnovali jenom jejich opakování a v testu se pak objevila pouze 2. A to ještě ty hodně snadné. A cvičení na volooid/onvolooid participium (zhruba vid dokonavý, nedokonavý) se v testu neobjevilo vůbec. Jinak ostatní cvičení byla podobná těm z minulých testů.
Nakonec nás čekalo ještě psaní textu. Měli jsme stereotypně popsat Vláma nebo Belgičana a potom dát vlastní názor.

RoomeR!!!!!

Po testu jsme už měli dávno v plánu ho jít oslavit a spojit to s mými narozeninami a tak jsme taky učinili. Nejdřív jsme se najedli v Studenten Resto, v menze, a protože svítilo sluníčko a bylo i docela teplo, rozhodli jsme se, že si dáme něco k pití na jedné z předzahrádek na tom nejhezčím místě v Gentu - na Graslei. Kdo má alespoň trochu ponětí o Gentu, tak je to to místo, kde se nastupuje na lodičky. Dopili jsme, ale protože se nám ještě nechtělo domů, přeunuli jsme jen o kousek dál, kde jsme ochutnali jednu z místních specialit, Roomer. Nazval bych to asi jako víno z bezinkové štávy. Pije se ze skleniček, které zhruba připomínají skleničky na whiskey a v nápoji, který má zlatavou barvu, plavou kvítky černého bezu. Já znám Roomer už delší dobu, ostatní o něm ale nikdy neslyšeli, ale očividně se stal jedním z jejich oblíbených nápojů.

Graslei/Kornlei

Pak už ale byl čas jet domů :-) Tam jsem pobyl jen chviličku sám. Na pět hodin jsme měli totiž naplánovanou návštěvu kina. Já jako student jsem dostal od multikina na své narozeniny jeden lístek zadarmo a s radostí jsem té akce využil. Ive dorazil dřív z práce a než jsme se vydali do kina, dostal jsem ještě novou raketu na badminton :-) Ani jsme pořádně nevědeli, co je vlastně poslední dobou v kine, takže jsme se rozhodovali až na místě. Oscarové trháky jsme zavrhli předem, protože buď jsme je už viděli doma s pomocí projektoru, nebo se tak v brzké době chystáme udělat, už si lebedí na mém hard disku. Nakonec jsme se rozhodli pro I am number four. Žádný mega film to nebyl, ale člověk alespoň nemusel moc přemýšlet a mohl jen tak vypnout a dívat se. Příběh velice prostý - 9 vyvolených, kteří pochází z jiné planety, jsou jediná šance pro zemi, aby nebyla kolonizována invazivní rasou. Ta už ale na Zemi operuje a snaží se našich 9 vyvolených pozabíjet. Film, nečekaně, končí velmi otevřeně, takže se za rok můžeme těšit na druhý díl...

Po kině jsme šli ještě na jeden drink a pak už jsem myslel, že se chystáme domů a můj narozeninový den pomalu končí. Opak byl ale pravdou, teprve začínal :-) Jeli jsme autem z kina směrem domů, ale najednou jsme odbočili jinde než jsme měli a tak už jsme začínal něco tušit. Zaparkovali jsme blízko nádraží a vydali se kamsi. Po chvíli jsme musel zavřít oči a když jsem je zase mohl otevřít, stál jsem v jakémsi baru, kde u jednoho stolu sedělo deset mých kamarádů!! To bylo překvapení :-)

Přivítal jsem se, začali jsme si povídat, ale za pár minut se všichni zvedli a vedli mě někam dozadu. Nějak jsem pochopil, že jdeme něco hrát. Myslel jsem, že bowling, ale byl jsem úplně vedle. Šli jsme hrát jednu takovou úžasnou hru, LaserTag. Ti, co se koukají na How I Met Your Mother ví, o co se jedná, ostaní v rychlosti vysvětlím. Každý má speciální vestu, ke které je připevněná pistole. Na vestě je 5 svítících bodů. Když některý z nich zasáhnete, vyřadíte soupeře na 10s ze hry. Hra samotná se odehrává v rozlehlém prostoru, který připomíná jeden velký labyrint. Hráli jsme 40 minut a byla to docela makačka. Hrálo nás celkem sedmnáct. Tady krátké video pro představu:



Po čtyřiceti minutách jsme se vrátili všicchni ke stolu a každý dostal svou vlastní kartu s výsledkem, pořadím, statistikou přesnosti zásahů a s tabulkou, ze které se dalo vyčíst kolikrát jsme koho trefili a kolikrát on nás. Já nakonec skonil na pěkné 6. místě s 5750 body. Přesnost jsem měl dokonce druhou nejvyšší, 18,9%.

Jinak jsme se tam už moc dlouho neohřáli a k mému překvapení se po chvíli zase všichni zvedli. Začal přesun na nové místo, jenom já opět nevěděl, kam se jede. Teda věděl jsem, kde máme sraz, ale o tom, co tam budeme dělat, jsem neměl ani tušení.

Restaurace De Kastart

Vyklubala se z toho moje asi nejoblíbenější restaurace v Gentu, Kastart. Jediné, co je na jídelníčku jsou špagety, porce jsou obří a když říkám obří, tak fakt nepřeháním. Vybrat si můžete ze 3 různých omáček a každá je buď s masem nebo bez. Já jsem si dal jako vždy omáčku, která je místní specialitou, porci střední, protože ta velká se opravdu nedá sníst :-) Tam jsme se zdrželi asi 2 hodinky a v plánu byla očividně ještě jedna zastávka.

Prošli jsme se po centru města a dorazili jsme do jednoho klubu. Už jsme byli všichni docela unavení, ale přesto jsme vydrželi až skoro do jední hodiny a pak už jsme se rozpustili.

Aybch to shrnul, prostě bezvadné narozeniny :-) Myslím, že není moc co dodat :-)
A co je v plánu na víkend? Z okna to vypadá, že je super počasí, tak asi vyrazím ven. Je sobota a to znamená badminton. Musím ozkoušet svoji novou raketu :-)

Kolo, ČR, test a jiné...

Už ani nevím, kdy jsem se vlastně naposledy ozval, tak pokud se budu opakovat, tak to prostě příjměte jako fakt a více se k tomu už nevracejte ;-)

Jak asi určitě víte, stihl jsem se už vrátit na skok zpět do ČR, a to sice od středy třetího listopadu do neděle. Odlet z letiště v Charleroi byl již v osm hodin ráno, takže jsem si předchozí večer nařídil budík na čtyři hodiny ráno a šel jsem spát. (Velmi brzy) Ráno jsem bez problémů vstal, nasnídal se a vzal svůj batoh. Když jsem však otevřel vchodové dveře a ještě trochu rozespalý jsem vyšel ven s klíčemi od kola v ruce, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Nebo spíš nevidím. Moje kolo, které jsem tak dlouho opravoval, čistil, seřizoval, atd. bylo pryč. Jediné co mi z kola zbylo byl zámek, který ještě visel v železném oku, ke kterému bylo kolo uzamčeno. A co bylo ještě divnější, zámek nebyl přeřezaný, ani jiným způsobem poničený, prostě tam zamečený visel. Do teď jsem nepochopil, jak se to vlastně stalo, protože kolo jsem každý den zamykal skrz rám, vlastní kolo a ono železné oko.

Kolo tam nebylo, to je samo o sobě hodně špatné, ještě horší ale bylo, že mi za 20 minut odjížděl vlak a pokud bych ho nestihl, tak jsem se mohl s nějakým výletem do Česka ihned rozloučit. Pěšky se to rozhodně stihnout nedá. Iveovo kolo vedle stálo, tak jsem mohl použít to. Ale! Den předtím, když jel z práce mu v půli cesty upadlo sedlo, a to sice tak nešikovně, že se nedalo nandat zpět na kolo. Tak jsem se vydal na cestu na nádraží na kole bez sedla. Myslel jsem si, že to bude pohoda, ale ono ne. V životě jsem nezažil náročnější jízdu na kole. Člověk pořád šlape a šlape, kolo ne a ne jet. Navíc je to nepředstavitelně únavné a vy si nemůžete odpočinout, protože se není kam sednout. Navíc jsem si ještě dokázal o přehazovačku parádně roztrhnout nohavici od kalhot a to hned několikrát. Což však dokázala maminka dokonale spravit!!!! Nedoufal jsem, že dorazím na nádraží včas. Vyřízený z cesty jsem rychle zamknul na nádraží kolo. Měl jsem štěstí, protože najít tam místo je docela tvrdý oříšek, ale přece jen byly čtyři hodiny ráno, tak se to dalo zvládnout. Lýtka jsem skoro necítil, ale přemohl jsem se a běžel jsem skrz nádraží až k potřebnému nástupiště. Samozřejmně to bylo to úplně nejvzdálenjší. Vyběhl jsem schody nahoru a vlak nikde. Naštěstí ještě nepřijel.

Nádraží Gent-Sint-Pieters

Wizzair

Ve vlaku jsem doufal, že už jsou všechny komplikace za mnou, ale ono ne. Protože se mezi Bruselem a Gentem zdvojují koleje, jel vlak oklikou přes Denederleeuw [Dendrléu], což je nejmíň o patnáct minut delší cesta než přímo. Ve vlaku jsem seděl jen v tričku. Bundu i mikinu jsem musel sundat jak jsem se zpotil při cyklistice a běhu. Všichni ostatní byli v zimních bundách a koukali na mě dost zvláštně. Vlak to nakonec stihnul rychle a přípoj v Bruselu jsem stihnul bez problémů. Na nádraží v Charleroi taky žádný problém nebyl, rychle jsem naskočil do autobusu a odjel na letiště. Času jsem měl dost a dost. Na letišti samotném už nebyl žádný problém, lidí už tam bylo požehnaně na to, že bylo 6 hodin ráno. Nakoupil jsem dárečky ve duty-free shopu, belgické pivo a čokoládu, a šel jsem se posadit před bránu a čekal jsem na letadlo. Bylo hodně oblačno, takže při prolétávání mraky to bylo docela turbulentní, ale já mám turbulence rád.

V Praze na letišti jsme byli na čas, v příletové hale už na mě čekala Jolana a odvezla si mě k sobě do bytu na Evrposké. Měla doma i Moniku s Andrejkou. Ta se postarala o oběd. Měli jsme smažený sýr. Jedl jsem už mnohem lepší, ale snaha se cení. Monika musela do školy, Jolana se musela učit na test, tak jsme se s A. vydali do města. Nevěděli jsme, co chceme dělat, až jsme nakonec během tří hodin stihli projet všech 25 tramvajových linek v Praze. Prostě vždycky každou zastávku jinou tramvají. A určitě bysme to zvládli i mnohem rychleji, kdybysme si předem naplánovali cestu. Takhle to bylo docela improvizace. Ještě nám chybí nočná linky, to zase třeba příště. Přespal jsem u holek na zemi a druhý den ráno po Andrejčině cvičení z ruské literatury, jsme spolu jeli domů. Vlakem do Pardubic a odtamtud autobusem pěkně domů.

Doma kromě Aidy, která mě vřele přivítala, nikdo nebyl. Tak jsem za sebou zamknul dveřel, shoval jsem boty do botníku, bundu a batoh jsem odnesl k sobě do pokoje a čekal jsem až příjdou rodiče, abych je překvapil. Do předu jsem totiž nikomu neřekl, že se chystám přijet. Čekal jsem hodinu...dvě...tři.. a pořád nic, až konečně ve čtyři jsem slyšel klíč v zámku. Byl to taťka. Začal na mě mluvit, ale myslel si že jsem mamka a došlo mu až po chvíli, že tam nestojí ona, ale opravdu já :-) Ten samý scénář se opakoval o chvíli později s mamkou.

Doma mě vřele uvítali, Do morku kostí vyzpovídali, podstrojovali mi... Prostě paráda :-) Během těch tří dní jsem se taky setkal s ostatními lidmi z HM a okolí :-)Všichni mě rádi viděli, což je dobře. No a v sobotu večer už jsem se musel vidat zase do Prahy, protože let zpět do Belgie byl už v šest hodin ráno.

Ale v Praze šlo všechno po másle, tak brzo ráno působí letiště ještě ospale. Let i cesta vlakem z Charleroi do Bruselu proběhla bez komplikací, ale co se dělo potom...

Normálně člověku stačí dva vlaky, aby se dostal z Charleroi do Gentu. Já jich tentokrát musel vzít 7. Někdy mezi Bruselem a Gentem spadlo elektrické vedení a tak na nádraží Brussel Ziud [zéd] (jih) bylo na informačních tabulích jen uvedeno, že vlaky ve směru Gent-Brugy-Ostende jsou vypravovány z jiného nádraží. Z kterého už nikde napsáno nebylo. Zeptal jsem se na informacích, tam mi řekli že musím jet na severní nádraží - Brussel Noord [nórd]. Tam mi řekli, že musím jet do Schaarbeeku [schárbék]. To je ještě součást Bruselu, takže jenom jedna další zastávka. Ve Schaarbeeku už čekal náš vlak. Nastoupil jsem a čekal. Po dvaceti minutáach se z rozhlasu ozvalo, že se NMBS (belgické dráhy), ale že vlak nikam nepojede, protože není strojvedoucí. Bylo nám řečeno, ať vystoupíme a že na sedmou kolej přijede vlak, který nás doveze zpět na Brussel Noord a odtamtud, že už konečně budeme moct jet. Tak se obrovský dav lidi vyhrnul z vlaku a všichni spěchali o dvě nástupiště dál. Vlak za chvíli přijel, jenže to byl vlak o dvou vagónech a to už docela plných. A čistě logicky se prostě lidé z 12 patrových vagónů nemůžou napasovat do dvou už docela plných. Já měl štestí a dovnitř jsem se dostal. Mačkali jsme se tam jak sardinky v plechovce, ale je to jen asi 3 minuty jízdy, takže se to dalo vydržet. Spousta lidí byli turisti, co směřovali do Brug a nevědeli, co se děje, mysleli si, že tenhle vlak je dostane až tam. Tak jsem jim vysvětlil, že to tak není, a že na nádraží budou muset zase přestoupit. Tam už na nás opět čekal vlak, který odjel zase do Schaarbeeku a odtamtud už konečně severozápadním směrem. Takže místo 80 minut trvala cesta minut asi 240.

Nádraží Brussel Zuid

Kanál Brusel - Charleroi

Jinak dny tady ubíhali v poklidu, domu už tu nevybuchují, ani jim už nepadají přední stěny. Ve městě je docela klid. Počasí je už silně podzimní až zimní, žádných 18°C, na které jste zvyklí doma. Tady se teplota nevyšplhá nad 10 stupňů. Taky tu celý týden vydatně pršelo a půlka Belgie je pod vodou. Hlavně kanál Brussel - Charleroi nadělal hodně neplechy. Záplavy tu neměli přes dvacet let, tak jsou z toho lidi celí přepadlí, ale přímo tady je všechno v pořádku, což je docela s podivem, protože v Gentu je to jeden kanál vedle druhého. A kanálama myslím kanály jako v Benátkách. Je to docela složité vyznat se odkud kam který kanál teče, a který to vlastně vůbec je.

Včera jsme měli závěrečný test první úrovně holandštiny. Nebylo to nic složitého. Začalo se v devět hodin. O půl desáté byla poslechová část a pak jsme se zase mohli vrátit k testu. Já měl svoji verzi testu docela rychle hotovou, tak jsem ještě stihnul radit lidem okolo, když něco nevěděli. Po testu jsme šli všichni dohromady do studentské restaurace na oběd a pak si ještě sednout do kavárny. Výsledky budeme znát zítra ve 14:00, ale jsem v klidu. Neměl by být žádný problém. Tři čtvrtiny hodnocení bude tvořit právě tenhle test a zbytek potom ústní zkoušení, které probíhalo posledních 14 dní před testem. Já byl až jako poslední ve středu. Povídali jsme si s učitelkou o tom, co dělám normálně o víkedn
u, co jsem dělal včera a tak. Hodnocení nám nesdělovali, ale řekla mi, že to bylo dobré a tvářila se spokojeně.

V téhle budově probíhala výuka. Od pátku ale budeme jinde, jenom pár desítek metrů opodál.

Dnes a zítra mám volno a v pátek začíná niveau twee [nivó tvé] - uroveň dva. Pokračuje jen asi polvina lidí, z českých studentů jenom já. Ale nebudu tam sám, jedna slečna z Česka, co chodila o měsíc dřív, prý také začíná v pátek.

Škola začíná, výbuch a tak...

Chvíli jsem se neozval a hned je z toho obrovský humbuk! Tak se to teď snažím napravit.

Přesně si už nepamatuji, kde jsme posledně skončili, tak pokud na něco nezmíním, tak se nezlobte. Určitě to ale nebylo nic podstatného, když si to nepamatuji.

Hodně věcí se od minule změnilo, a to sice k lepšímu. Že jsem si koupil kolo už víte, pozornější čtenáři s dobrou pamětí si jistě pamatují i kdy, kde a za kolik :-) Místo nákupu i vlastní cena kola samozřejmě odpovídala technickému stavu vozidla. Přední přehazovačka nefungovala vůbec, zadní hrozně rachtala a ne všechny rychlosti se jí líbly.Sedadlo vrzalo asi tak jako vstupní dveře do gymnázia v Chrudimi. Každé šlápnutí znamenalo trochu jiný tón. Řetěz byl strašně přemazaný, že z něj mastnota téměř odkapávala a špinila všechno kolem. Na jednom místě navíc neúplně dolehal do ozubeného kolečka, což vyvolávalo další nepříliš pěkný zvuk. Prostě kakofonie. No a taky bylo šíleně špinavé.

Huh! Právě se tu ozvala šílená rána jako bomba a dveře a okna sebou trhala. Bylo to docela strašidelné, tak jsem vyšel ven, abych se podíval, co se stalo. Ve vzduchu bylo hodně prachu a takový pach, jakoby ohořelého dřeva nebo střelného prachu. Očividně ve vedlejší ulici vybuchl dům. Nevím co se děje, ale všichni jsou venku a koukají na to. Pár oken je rozbitých od tlakové vlny, všude tu houká policie nebo hasiči. Ale nevypadá to, že by byl někdo zraněný nebo něco podobného, protože majitelé jsou jenom hrozně naštvaní. Taky to rozbilo auto, které stálo hned břed domem. Mezitím přijelo dalších asi 5 hasičských aut, asi 7 policejních a jedna záchranka, ale ta očividně nic nedělá, tak to vypadá, že se opravdu nikomu nic nestalo. Policie uzavřela celou ulici, i do naší nesmějí auta a bezprostřední okolí je omotáno páskou, jako z policejních filmu. Všichni ostatní se mačkají hned za ní a snaží se vidět, co se děje. Jeden dům je pryč úplně, další mají poškozené střechy.

Nějak mě přešla nálada psát tenhle mail, ale pokusím se. Nijak moc jsem ale stavu kola nevěnoval pozornost. V pondělí ráno jsem vyrazil do školy, s dost velkým předstihem, abych nepřišel hned první den pozdě. Cestu jsem více méně znal, ale člověk se tu v úzkých uličkách snadno ztratí. Tak i tak šlapu a špalu a najedou se mi šlape hůř a hůř a huř, až už to skoro nejde. Tak jsem se sesedl z kola a koukám, že zadní kolo dře o rám. Nestalo se mi to poprvé, takže jsem věděl, co dělat. Stačí kolo povolit, posunout na správné místo a zase utáhnout. Nic složitého. Jenže kolo bylo utaženo klasickými matkami. Ne tou páčkou, jak tomu je u mého kola doma. Takže mi nezbývalo nic jiného, než pěkně jít pěšky s kolem vedle sebe. A to samé cestou zpátky. Doma jsem kolo dovezl na zahradu, postavil na řídítka a srovnal jsem kolo. A když už jsem v tom byl, začal jsem i s dalšími věcmi. Snažil jsem se ho alespoň trochu vyčistit. Dostat všechnu tu ztvrdlou mazlavou hmotu pryč z míst, kde neměla co dělat. Utáhl jsem šrouby, které byly povolené. Spravil jsem řachtající řetěz, namazal pružinu u sedla, která tak ráda zpívala a dofoukl jsem gumy a šel jsem to všechno otestovat na ulici. Kolo hned jezdilo tak o 100% lépe :-) Pomohla hlavně přifouknutá kola. V uterý už se mi jelo do školy mnohem a mnohem snáze. Jenže! Už si to jedu ze školy domů, když mě najednou něco trefí do zad. Nebyla to žádná velká bolest, ale cítil jsem to. Tak zastavím a koukám, že mi ze zadního kola ulítla odrazka. Sebral jsem jí a dojel jsem domů. Zase jsem kolo dostal skrz dům na zahradu, postavil na řídítka a připevnil jsem odrazku. Všimnul jsem si dalších povolených šroubů. Utáhl jsem je. A hned byl vidět i pokrok na přední přehazovačce. Sice stále nefungovala, ale už se alespoň hýbala. No tak jsem se pustil i do přehazovačky. Dlouho jsem zkoumal, v čem by mohl být problém. Každou část jsem důkladně prohlídl a přemýšlel, zdali chyba není právě tam. Asi po dvou hodinách a velké kooperaci s Ivem jsme tomu přišli na kloub. Sice nefunguje úplně, na malý talíř se nejde dostat, ale ten stejně nepoužívám. Pro mě je mnohem důležitější ten největší. Teď už mě žádná čtiřicetikilová slečna na ulici nepředjede pouze dvěma ladnými šlapnutími zatímco já se můžu ušlapat k smrti a kolo pořád né a né jet rychleji.

Jinak jezdit na kole tady v Gentu, a nejen tady, ale v celé zemi, je pohoda. Na rušnějších ulicích jsou všude pro kola stezky, kola mají vlastní semafory. Každý řidič vás respektuje. V klidu za vámi jede třeba i celou ulici a riskantně vás nepředjíždí. Kola mají před auty přednost. Na hlavní a vedlejší silnice se tady nehraje. Oni tu hlavně ani nejdou protože všude ve městě platí přednost zprava. Hierarchie ve městě je jasně daná - nejdřív tramvaj, potom kolo, až třetí je chodec, no a auta až úplně nakonec. Auto bych tu ani snad radši řídit nechtěl. Cyklisti, všetně mě, ruzně podjíždějí, předjíždějí a uhybají, takže musíte být pořád ve střehu, abyste nějakého nesrazili. Pamatuju si, jak se nám pan Sýkora z autoškole pořád snažil do hlavy nacpat, že na kruhovém objezdu si musíme vždycky hlídat i levé zrcátko, protože cyklisti vás mohou ze zákona podjíždět, tak abysme ho náhodou nesmetli ze silnice. Tady to platí všude a ne dvojnásob ale ještě víc.

Cesta do školy mi ze první den trvala asi 25 minut, ale to bylo hlavně kvůli tomu rozbitému kolu. V úterý už to bylo jenom 15. A ve středu jsem objevil cestu a to jsem na místě za minut deset. A to nemusím nijak spěchat. Sama cesta vede skrz samotné centrum města, takže si každé ráno můžu užívat výhledu na řeku a hlavně tři věže kostelů za sebou, tak typické pro Gent. Hlavně když je ráno mlha a vy vidíte pouze polovinu z každé věže, jak vystupuje z oblak. Potom projedu jeden z hlavních nákupních bulvárů, Veldstraat, který je ráno o půl deváté úplně prázdný. Odpoledne už je to horší a člověk musí mezi lidma trochu kličkovat, ale dá se to docela bez problémů. No a pak už jen vyšlápnout na zdejší poměry velmi prudký kopec, asi jako první část Barákovy ulice od Plavců po Kramářovy, a jsem ve škole. Většina lidí sesedne z kola a radši to výjdou s kolem vedle sebe.

Škola. Zatím se mě jazyk baví. Lektorka, kterou máme mít každý den je nemocná a neuzdraví se dříve, než za 14 dní, takže se na nás střídá více učitelů. Zatím, za ty čtyři dny, jsme měli tři různé lektory - Nies[Nýs], Tom a Veerle[vérle]. Ten fonetický přepis je značně nepřesný, ale tak abyste měli alespoň základní představu. Nejdřív jsme nejméně dvě hodiny ve třídě, děláme cvičení z tlusté učebnice, konverzujeme, posloucháme... A po přestávce následuje takzvané Talenpracticum. V podstatě obdoba seminářů. Dokonce se to i stejně jmenuje - praktikum. Přesuneme se do jiné místnosti, kde má každý svůj počítač. Nasadíme si sluchátka s  mikrofonem, zapneme program, nahrajeme si potřebnou lekci a jedeme. Všechno si to nahráváme a kdykoliv se můžeme vrátit, poslechnou sami sebe, porovnat to s rodilým mluvčím a opravit se. Ze začátku to bylo hlavně na trénování výslovnosti, teď už se nám do toho vkrádají velice nápadně i poslechová cvičení. První den jsme se zabývali výslovností a větami typu Wie ben jej? Hoe heet jej? Wat is jouw naam? Což je třikrát různě Jak se jmenuješ. Druhý den už se jelo rychleji, přibylo nám dost slovíček. Včera už jsme počítali v podstatě až do nekonečna, naučili jsme se abecedu, která se mimochodem vyslovuje téměř shodně jako v češtině. Dneska jsme časovali slovesa a tak. Je to hodně zaměřené prakticky, všechna cvičení jsou vymšlena tak, že situace v nich vyobrazená se může vždycky hodit. Jenom nevím proč jedna z nich byla na policejní stanici :-)) Po talenpracticu může jít ještě každý studovat jak dlouho chce o studovny, kde je obden přítomen učitel, kterého se můžete zeptat na cokoliv, co jste nepochopili. No a doma na internetu lze dělat spoustu dalších cvičení, které připravila sama škola.

Jinak je nás tam směsice všech možných národností, ale jako Češi vedem. Je nás pět - já plus čtyři další slečny. Dále čtyři íránci, dvě ukrajinky, turek a turkyně, a pak už jen po jednom z Argentíny, Sudánu, Kamerunu, Ameriky, Polska, Číny a Vietnamu,  Německa, Francie a dokonce je tam i jedna Belgičanka z Valonska z Lutychu ( holandsky Luik, francouzky Liége). Učitelé na nás mluví téměř výhradně holandsky, pouze když chtějí něco opravdu zdůraznit, použijí angličtinu a francouzštinu. Je to super pocit poslouchat je jak mluví holandsky a rozumnět jim.

Ted tu před domem stojí hasičské auta s vysouvací rampou a ohrožuje tu všechno kolem. Situace už se docela uklidnila, většina lidí se stáhla domů, hasičská a policejní auta jsou tu pořád. Nafotil jsem na mobilu pár obrázků, abyste si udělali přehled. Ten samotný zborcený dům vyfotit nešel, o to se policie postarala. Teď tu právě jeden policista zvonil na dveře a ptal se, jestli nemám nějaké škody a hned za ním přišel druhý policista, že když už je tady, zkontroluje, že tady opravdu bydlím. Když se tu člověk přihlasí, policie vždycky musí přijít a zkontrolovat, jestli člověk na tom daném místě opravdu přebývá. Ptal jsem se ho co přesně se stalo, říkal, že vybuchl plyn. Vypadá to, že nikdo nebyl zranený, takže to je dobře :-)

Jinak už to tu vypadá jako v regulérním domě, většina krabic z Ikey už je prázdná, gouč je složený, postel, skříň jenom z části, ale už tak z devadesáti procent taky. Je obrovská tak to trvá delší dobu, než se sestaví. Navíc nahoře je dřevěná podlaha , takže není úplně rovná, takže než jsme to všechno s vdováhou vyrovnali, tak to "chvíli" trvalo. Teď už jen naskládat dovnitř všechny poličky, šuplíky už tam jsou, a pověsit dveře a bude to perfektní :-)

Až do včerejška tu bylo super počasí. Hlavně o víkendu. Modrá obloha, vymeteno, slunečno, bezvětří a teploty přes 20°C. Včera už to bylo horší a dneska už je regulérně zataženo, ale neprší a zima není nijak zvlášť veliká.

Nějak jsem se rozepsal, tak teď zase pěkně rychle na učení. Dostali jsme domácí úkol -) Ještě nahraju fotky a už klikám na tlačítko odeslat :-)
Zdravím! Standa