Můj první belgický školní den

Tak jsem dnes konečně mohl začít to, co jsem si loni vytyčil jako svůj cíl. Dnes jsem začal se pravým studiem na Univerzitě v Gentu. Před dvěma týdny jsem se nakonec po dlouhém rozhodování rozhodl pro Toegepaste economische wetenschappen (TEW), česky aplikované ekonomické vědy.

Zápis samotný šel hladce, všechny potřebné dokumenty už jsem odevzdal na jaře a tak to byla jen otázka vyplnění přihlášky. Po pěti minutách už jsem měl v ruce svoji novou studentskou kartu společně s uživatelkým jménem a heslem do všemožných informačních systémů univerzity. Zpětně se chválím, že jsem to nenechal na poslední chvíli, protože jsem se na místě ochomýtl ještě teď ve čtvrtek a kolik lidí tam čekalo si snad ani nedovedete představit.

Doma jsem se začal pídit po informacích jako je rozvrh a podobně. Čekal jsem, že dostanu do své super nové emailové schránky zprávu od své nové univerzity se všemi možnými a nemožnými informacemi typu co? kde? kdy? jak? Tak to tu ale očividně nechodí a člověk si musí všechno pěkně vyhledat sám. Rozvrh, místa přednášek a praktik, rozdělení do skupin, atp. atp. Pár dní mi to trvalo, ale nakonec to hodnotím silně pozitivně, protože jsem se alespoň sžil s naší internetovou učební platformou a dobře se v ní díky tomu orientuju.

No a teď už k samotnému dnešku. V pondělí se začíná až v 10 hodin, ostatní dny už o půl deváté. Každý den máme dopoledne blok přednášek a některá odpoledne (já konkrétně v uterý, středu a čtvrtek) ještě praktika, nebo chcete-li cvičení. Na místo jsem dorazil s velkým časovým předstihem. Měl jsem tu sraz s jedním studentem z druháku, se kterým jsem měl domluveno, že od něj koupím učebnice na dnešní hodinu, tj. Humanitní vědy. Transakce proběhla bez problémů a tak už jsem jenom čekal, než začneme.

Campus Ledeganck. Tady máme každé pondělí přednášku humanitních věd.

K dnešnímu dni je nás podle webu univerzity kolem 580 s tím, že ještě během příštích čtrnácti dní se může kdokoliv zapsat. To číslo vypadá jako hodně vysoké, ale jsou to vlastně tři obory dohromady - Ekonomické vědy, Aplikované ekonomické vědy a Aplikované ekonomické vědy: Obchodní inženýr. Celý rok máme společný a až na začátku druhého roku se nám začnou předměty trochu různit. Definitivně tak si tak člověk volí svůj obor až ve druhém ročníku. Vlastně to jde i ve třetím, je to docela složitý systém a protože není uplně aktuální, tak ho ani moc podrobně neznám.

V deset jsme se všichni nahrnuli do posluchárny. Nejdřív nás přivítal studentský klub, všichni se představili jménem a funkcí, kterou mají. Pak nás všechny pozvali na pátou hodinu do našeho studentského klubu na 200 litrů bílého vína, které se dnes prý musí vypít. Pak už si vzal slovo docent a začala dvě a půl hodiny dlouhá přednáška. Fotka posluchárny tady.

Konkrétně bylo přednášeno o filozofii a tak to bude ještě další čtyři týdny, kdy jí vystřídá na pět týdnů sociologie. Na tu se těším víc, ale i dneska to ušlo. Nejdřív byla taková ta povinná omáčka o historii filozofie, ale když už jsme se dostali k presokratovcům, začalo to být zajímavé. Dokonce jsem si i hodně vybavoval z hodin ZSV. Až mě to samotného překvapovalo, protože filozofii přednášela paní profesorka Švihlíková jenom svým maturantům a my jsme si dělali, co chtěli. Thales z Milétu a další mi i tak v hlavě zůstala i s jejich arché.

Po stránce jazykové to nebyl žádný problém. Docent sice mluvil rychle, ale zřetelně a možná jsem neznal význam pěti, šesti slov za celou přednášku. Všechno jsem si navíc nahrával na mobil, takže není problém si to znova pustit a oživit si informace.

Po škole jsem ještě vyrazil do knihovny vrátit knížku, očividně o tři dny později, než po mně bylo žádáno a pak už na kole zpátky domů.

Jinak celý týden probíhá ve sportovním komplexu den otevřených dveří. Sport nemí povinný, ale každý den ve večerních hodinách je možnost si jít zahrát všemožné sporty. Jak klasické (fotbal, basket...), tak i pro mě exotické (korfbal). Smyslem otevřených dvěří je si jít tento týden všechny sporty nezávazně (a zadarmo) vyzkoušet.

Zítra už začíná škola o půl deváté a to sice matematikou, po které bude následovat technologie produkce. Odpoledne je podle rozvrhu ještě tříhodinové cvičení z ekonomie, to ale očividně odpadá. Tenhle i příští týden :-)

Abych to tedy nějak shrnul. Po dnešku jsem pozitivně naladěn. Zoufalost, která se na mě navalila po prvním dni po anatomii se nekonala. Jen tak dál!

Island den druhý - Reykjavík

Tak plynule naváži tam, kde jsem dnes ráno skončil.

Snídaně nebyla nijak předimenzovaná, ale to jí nijak neubíralo na atraktivnosti - byla prostě super. Na výběr bylo asi z pěti druhů čaje, kafe a pár druhů džusů. Z jídla bylo k mání müsli, mimochodem velmi dobré, jogurt, ovoce, šunka, salám, sýr a trochu zeleniny plus cca pět druhů chleba, jak čertsvý, tak "sušený."


Já se v klidu posadil s šálkem zeleného čaje a knížkou ke stolu a přelouskával jsem poslední díl Harry Pottera v holandštině. Asi před týdnem jsem zkouknul i první část filmového zpracování, tak porovnávám a posle očekávání se adaptace od sebe značně liší. Sál se behěm hodiny zcela zaplnil a já už neseděl u stolu sám, ale měl jsem společnost a tak jsme pomalu plánovali, co s dneškem. Kolem deváte se přidal i Tim. A to prý když je na dovolené, tak nevyspává...


Chvíli jsme váhali, jestli jet do města autem nebo autobusem. Zastávka je přímo před hostelem, ale nakonec zvítězilo auto. Na autobus jsme u sebe neměli žádné peníze a stejně by to nakonec vyšlo dráž. Co se týče peněz, všechno - úplně všechno - se tu platí kartou. Od oblečení až po žvýkačku v trafice. Navíc to jde všechno rychle odsýpá, s PINem se tu nikdo nezdržuje, používá se výhradně magnetický proužek na zadní straně karty. Většinou nechtějí ani podpis, ale to záleží místo od místa.

Do centra to bylo ani ne pět minut jízdy. Vzali jsme to po pobřeží a hned nás uchvátily "panoramata." Auto jsme zaparkovali v přístavu a vyrazili na prohlídku města. Hned jak jsme vystoupili z auta jsme pocítili zdejší počasí. Obloha byla sice více méně modrá, takže svítilo sluníčko, ale foukal šílený a studený vítr. Proto jsme rychle vyklidili pozice v přístavu a beželi se schovat do závětří budov. Tam to bylo snesitelnější, ale foukalo stále silně. Chvíli jsme se jen tak bloumali bez cíle a tak jsem zavelel směr katedrála. Dočkalo se mi kladné reakce a tak jsme vyrazili na jihovýchod ke chrámu božímu.

Než jsme ale dorazili ke katedrále, zapnul jsem GPSku  a zjistil, že v bezprostřední blízkosti je pár míst, která stála za to navštívit. Nejdprve jsme dorazili na místo se spoustou graffiti. Tady schoval kešku kdysi nějaký student, který zde pobýval na Erasmu a očividně je tohle místo mezi zahraničními studenty hodně oblíbené, to alespoň vyplynulo z jeho popisu. Graffiti to bylo povětšinou umělecky zdařilé. Ne jenom bezduché čmáranice či výkřiky do tmy. Cache samotnou jsme taky našli bez problémů. Zase jednou místo objevené jenom díky Geocachingu. To samé platí i o dalším.

Na katedrálu jsme pro tuto chvíli vykašlali a dál jsme kráčeli tam, kam ukazovala střelka GPS. Nakonec nás zavedla na pobřeží. Konkrétně k ocelové konstrukci představující kostru vikingské lodi. Tohle místo láká masy lidí s fotoaparáty, protože je tu překrásný výhled na sopouchy, které se vynořují z moře na druhé straně zátoky, a jejichž vrcholky jsou téměř konstantně zahaleny v polštářích mračen. Modrozelné moře je tu vzhledem k povětrnostním podmínkám až neuvěřitelně klidné.

                                                                    

Po téhle malé zacházce jsme se si to zamířili zpět ke katedrále. Byla postavena někdy mezi lety 1940 a 1973 na nejvyšším bodu Reykjavíku a stala se tak nejviditelnější urbanistickou dominantu města. Zaujme především svou 35 vysokou věží, která se po obou stranách směrem dolů rozšiřuje a jejíž hrany nápadně připomínají dvě hyperboly a svou bílou barvou. Uvnitř člověka překvapí, jak moc světla se dostane dovnitř.

Dominantním prvkem interiéru není ani tak oltář, jako spíš na opačné straně se nacházející varhany s 5257 píšťal. Přes léto se tu konají často koncerty.

V pokladně jsme nakoupili pohledy a taky vstupenku nahoru na věž. Tam se dostanete jenom výtahem, který pojme max. 6 lidí. Ale měli jsme štěstí, čekat jsme skoro nemuseli. Nahoře se člověku naskytne super výhled na všechny světové strany. Na severu už zmiňované sopouchy, západně je pěkný výhled na centrum města a dál až na Atlantický oceán. Čelem k jihu nelze přehlédnout druhou výraznou budovu města a to sice cisterny na teplou vodu pro celou metropoli. Voda se tu ohřívá výhradně geotermálně a v z kohoutku teče voda vždycky horká. Pokud chcete vodu studenou, musíte počkat a nechat tu horkou odtéct. Taky v nabídkách chat a kempů se vždy píše explicitně cold water. Co není nijak příjemné je, že voda docela zapáchá po síře. Ale zpět k výhledům, na východě pak člověk vidí opět vyhaslé sopouchy a lávová pole kolem Keflavíku.

Protože se blížilo poledene, hledali jsme nějaký zdroj jídla. Toho se nám dostalo jen kousek od kostela to sice v bufetu výhradně s lokálním jídlem. Já jsem si dal hovězí karbanátek se spoustou cibule, dál bylo na výběr z jehněčího, které tu nechutná vůbec jako jehněčí a s ryb. Nějak jsme to prokombinovali, že měl každý něco jiného a mohli jsme tak ochutnat dohromady víc věcí.

Posilnění jsme se vydali směrem k nevelkému rybníku, který je domovem stovek až tísíců místních kachen, hus a racků. Na jednom jeho břehu stojí budova místní radnice, která se vlastně jakoby vynořuje z vody.

S GPSkou v ruce jsme se zase dostali na pár zajímavých míst. K místnímu hřbitovu, který měl své kouzlo. Je celý po stromy, které jsou něčím na Islandu vzácným. Není vyjímkou, že vyrůstají i přímo z náhrobků. Co nás hodně překvapilo bylo, jak pozadu zdejší příroda je. Zrovna tu kvetly tulipány a zlatý déšť. U Islandské univerzity jsme zase museli lézt po kamené zdi a najít ten správný otvor s pokladem. Tady byl pěkný pohled na místní letiště, odkud vzlétává jeden stroj za druhým. Letadla odtud létají do různých destinací na ostrově, do Grónska a na Faerské ostrovy. To už jsme ale byli vlastně z města a tak jsme to obrátili a kráčeli zpět. Na nic úžasného u jsme vlastně nenarazili, možná jen stará americká loď stála za zmínku. 

Víc toho asi Reykjavík co nabídnout nemá, což ale není zas tak překvapivé. Je to sice hlavní město, ale velikosti Pardubic. 

Večer už jsme jen odpočívali v hostelu. 

Nákupy jídla jsme nechali na dnešek a po nich už se vydáme směrem na sever, nejspíš k západním fjordům. Program pevně daný nemáme. Asi si vždycky někam odbočíme.

Teď je skoro čas snídaně a očividně to bude probíhat, jako včera. Knížku už tu mám s sebou dole :-)

Island den první - Reykjavík

Včera jsme se po dlouhém čekání a přípravám konečně vydali do země ohně a ledu. Sbaleno bylo tak na 50% už v neděli, včera jen ještě naházet do krosny všechno oblečení a byli jsme připraveni.

Domov jsme opustili o půl sedmé s velkým časovým polštářem. Autobus přijel na čas, což není něco obvyklého. Často se stává, že prostě jeden nepřijede a musíte čekat na další. A vždycky je to ta samá linka čísla 9. Ale všechno šlo hladce, takže proč si stěžovat :-) Na vlakovém nádraží jsme byli včas, ale při pohledu na tabuli s odjezdy jsme hned pochopili, že náš vlak tam včas určitě nebude. Snad u všech spojů svítily červené cifry ukazující dobu zpoždění. Asi bylo moc horko a popraskalo vedení.

Z gentu jezdí vlak přímo na letiště. My jsme nakonec nastoupili do toho, který měl, t.č. hodinové zpoždění. Zní to nezodpovědně, ale byl to první spoj směrem Zaventem.Všechno šlo hladce a na letišti jsme byli v čase, který jsme si předsevzali -před půl devátou. Podle informačních tabulí jsme se zorientovali a postavili do naší fronty na odbavení. Tim, který bydlí v Lovani (Leuven) měl přijet pár minut po nás, tak jsme mu drželi místo v řadě. Jenže čas letěl a on nikde a nikde. Po pár vyměněných SMS jsme zjistili, že jeho vlak na letiště neodjel, a musel to teda vzít přes Brusel, velká zajížďka to ale není. Normálně trvá cesta Leuven - Brusel letiště asi 15min. A přes Brussel Noord, odkud jede vlak každou čtvrt hodniku asi 25minut.

Byli jsme v klidu a odbavili jsme se. Do útrob letiště jsme se ale ještě nevnořili, řekli jsme si, že počkáme na Tima a půjdeme všichni společně. Jenže řada lídí čekajících na odbavení se rychle tenčila a kde byl jemu konec, o tom jsme neměli ani potuchy. Nakonec volá, že sedí v taxiku ještě s jednou Islaňďankou a že se snaží dostat na letiště po silnici, protože vlaková doprava už zkolabovala úplně a nic nejezdí a nikdona nádražích ani není schopen podat žádné informace.

Tak jsme se zařadili na konec fronty, abysme informovali "odbavovače", že tito dva mají zpoždění a jak by se to mělo řešit. Než se na nás ale dostala řada, už jsme viděli ty dva jak se supěním beží celou letištní halou. Musel to být docela výkon s těmi dvaceti kilovými krosnami. Takže nakonec všechno v pořádku. Kdyby to byl konec trable, tak bych se vůbec nezlobil :-)

Letištní infrastrukturou jsme prolezli docela rychle, byli jsme předposlední plánovaný let, takžebezpečnostní kontrola byla v mžiku za námi. Davy lidí ale proudily opačným směrem, očividně přilétalo ještě spoustu letadel. Na palubní vstupence jsme měli napsanou odletovou bránu č. 52 a když jsme k ní dorazili, nebyla tam ani noha. Nic, pusto a prázdno. Podle monitorů jsme se ale rychle zorientovali a vydali se ještě o 10 bran dál, což bylo nejmíň dalším 300m. Tam už jsme se v pohodě dostali na palubu letadla.

Ještě před vstupem do kabiny jsme ukořistili poslední výtisk Reykjavík Grape Wine. To je anglicky vydávaný čtrnáctideník s různými tipy a postřehy z Reykjavíku a okolí. Neznali bychom ho, kdyby mamka pečlivě nestudovala Islandské průvodce a nevěřila se nám. Velké díky!

V letadle šlo všechno hladce, let trval asi 3 hodiny a v Keflavíku jsme přistáli v půl dvanácté místního času. Na Islandu platí čas Greenwichský, ale aby to nebylo příliš jednoduché, nemají na Islandu letní čas. Co to prakticky znamená? že rozdíl mezi drtivou většinou Evropy a Islandem je v létě rozdíl dvou hodin.

Je léto a tak tu na ostrově nikdy není tma. I o půl noci jsme mohli s okénka pozorovat během přistání nádhernou krajinu. Slunce bylo za obzorem a všechno bylo v takovém pološeru, ale prostě bylo světlo. Seděli jsme v levé půlce letadla, což na pozorování není ideální, pokude teda nechcete sledovat moře. Ale na něm samozřejmě nebylo nic k vidění.

Letiště v Keflavíku není nijak obrovské, ale zato přívětivé a o půl noci překvapivě žívé. Je to spojka mezi EU a Amerikou, takže zde přistává spoustu letů. U pásu s výdejem zavazadel jsme chvíli museli čekat, ale dalo se to. Krosny přijeli bez problémů, jen ta Iveova ztratila někde na pásu takový ten ochraný plášť proti dešti. Proč ho tam vlastně dával moc nechápu. Ale já už nějaký takový spatřil, jak se po pásu vozí pořád dokola sám. Počkali jsme si na něj ještě jedno kolo a byl to on :-)

Bágly jsme vyskládali na dva letištní vozíky a vydali se k příletům. Tam na nás mělo čekat naše pronajaté auto. Když se otevřeli dveře, snažili jsme se v té změti čekajících lidi zorientovat. Očividně se všichni ti lidé s papírem v ruce čekající na neznámé přiletivší koncentrovali úplně vlevo. Jméno ani jednoho nás jsme ale nikde nespatřili. Na jednom papíře stálo Stanislav, tak když jsem to viděl, zaradoval jsem se. Nicméně hned pod Stanislavem bylo napsáno Pospisil, takže jse se zase rychle zklidnil.

Čekali jsme dlouho a nic. Pořád jsme dokola bloumali po příletové hale a snažili se identifikovat osobu, která nás hledala. Nakonec jsme zašli na informační přepážku, tam nám moc ochotná Islaňďanka vysvětlila, že ta naše společnost využívá jiné společnosti na pronajímání aut a že se to pokusí vyřešit. Za deset minut už jsme spatřili nějakého blond kluka s našimi jmény. Byl to ten samí, co měl i Stanislava Pospíšila.

Rychle jsme se dohodli. Pospíšil a spol. byli "nečekaně" z ČR. Ztratily se jim ale někde po cestě zavazadla a tak to museli řešit. Čekali jsme a asi za 10 minut jsme konečně mohli vyrazit pro auto. Onen blonďák nás všechny naložil do mikrobusu a vezl nás pro auta.

Pospíšilovi měli letět z Kodaně, ale tam se stávkovalo. Takže z Kodaně letěli do Bruselu a tam transferovali na Island a někde po cestě jim ztratili kufry. Nejspíš v Bruselu. Tak nebyli moc nadšení, protože s sebou neměli lautr nic.

Cesta mikrobusem trvala asi jenom 10 minut. Po krátké administrativě jsme vyzvedli náš letitý červený Opel Zafira a vydali se na cetu do Reykjavíku. Cesta to byla pěkná, krajina je tady kompletně jiná. Všude jenom lávová pole, všechno je hnědočerné. Kameny jsou obrostlé mechy a jedinou jinou vegetací jsou rostliny podobné lupinám. Možná to i lupiny jsou, z auto v šeru jsem to nebyl schopný rozeznat. Je jich tu ale nekonečné množství a vytvářejí fialová moře v té fádní šedi.

Z Keflavíku do hlavního města, mimochodem nejseverněji položeného na světě, je to asi 40 minut. Věršina cesty vedla po dvouproudé silnici. Z té byl krasný pohled na několik kráterů.

Domy po cetě vypadaly taky velmi zvláštně, skoro všechny měli bílou střechu s mnimálními převisy a v tom šeru mi připadaly jako slumy někde v africe.

Do města jsme dorazili bez problémů, na silnici nebylo ani živáčka a i cestu do hostelu jsme trefili na první pokus. Už bylo asi 2 hodiny ráno, rychle jsme zapluli to našeho pokoje, který sdílíme s dalšimi třemi lidmi. Snažili jsme se je nevzbudit, ale asi se tak stalo.

Usnul jsem rychle. Ráno jsme se vzbudil popadl batoh a rychle vytratil z pokoje. Ostatní osadníci pokeje tvrdě spali. Cítil jsem plně vyspalý, ale jen do chvíle, než jsme spatřil hodiny a zjistil, že jsem spal jen tři hodiny. Víčka mi trochu ztěžkla, ale je to v pohodě.

Mám hlad, podává se snídaně a už mě nebaví čekat na spáče nahoře. Dneska máme v plánu návštěv města a taky nákupy na cestu. Přespíme tady a pak se uvidí.

Jak často budu moct psát nevím, to se teprve ukáže! Nevím jsetli všichni vědí o mém blogu, tak budu rád, když rozešlete odkaz lidem, o kterých si myslítě, že by je to mohlo zajímat :-) Na fotky ještě nebyl čas, to příjde později :-)

Víkend

Ozývám se po sice po delší době, ale nebylo moc o čem psát. Dny byly vcelku jednotvárné, ráno škola, odpoledne učení. Ještě jsme k tomu denně dostali horu úkolů na doma, hlavně psaní různých textů je neuvěřitelný žrout času.

Ale minulé pondělí začaly čtrnáctidenní velikonoční prázdniny (Paas vakantie). Mají je jak žáci základních a středních škole, tak i studenti na univerzitách. Po prázdninách už některým z nich začínají zkoušky, takže se musí učit. Já mám taky po prázdninách dva dny po sobě zkoušky, a tak se taky musím učit. Jenže po dlouhém a náročném (:-)) učení si přece člověk musí odpočinout a proto jsme se v pátek kolem poledne vydali do Antverp.

V poslední době jsme propadli geocachingu, asi hlavně díky tomu úžasnému počasí, a tak i v Antverpách to nemohlo být jinak, než že tam budeme hledat 'poklady'. Doma jsme naládovali GPSku s asi 80 různými souřadnicemi, vytiskli jsme mapky, abysme se lépe orientovali, nasedli na kola a vyrazili směrem nádraží Gent-Sint-Pieters, mimochodem druhé nejdůležitější v Belgii. Cestou jsme ještě vyzvedli jednu kešku(=poklad), o které jsme věděli kde přibližně je. Byla schovaná v parku uprostřed města, potuluje se tam spoustu slepic i jeden nebo dva kohouti. Při hledání jsme často našli dvě tři vajíčka a hned vedle pokladu samotného seděla jedna kvočna na vejcích. V Gentu jsme nastoupili do vlaku i s koly a za 40 minut už jsme byli v Antverpách.

Nádraží Gent-Sint-Pieters

Nevystoupili jsme v centrální antverpské stanici, která je docela spektakulární, vlaky tam přijíždějí ve třech různých podlažích. Taky budova sama je velice pěkná a Antverpané jsou na ni jak se patří pyšní, možná až moc. Jinak obyvatelé Antverp nejsou moc populární ve zbytku Flander. Něco jako Pražáci a zbytek republiky. Lidi z Antverp vždycky hrdě prohlašují, že jenom jejich rodiště je město a zbytek Vlámska je jen parkoviště... Gent je samozřejmě nejhezčí!!! :-)

Antwerpen centraal nádraží.

Ale zpět, my jsme vystoupili o zastávku dřív v Berchemu, což je část Antverp a tam na nás už čekali 4 kešky. První dvě jsme našli vcelku bez problémů, u třetí jsme strávili asi půl hodiny, nakonec jsme našli jenom prázdnou krabici, očividně jí našel nějaký mudla (negeocacher) a zničil jí. Čtvrtá se nacházela v jedné malé kapličce uprostřed města. Kaplička bývala ještě v 19. století v polích, ale díky velkému rozrůstání města se najednou ocitla uprostřed města.

Kaplička

Pak jsme nasedli na kola a jeli asi 4km SV na další místo s velkou hustotou pokladů. Konkrétně do Deurne, také městské části Antverp. Nejprve nás GPS zavedla do místního folklórního muzea, bohužel bylo zavřené, ale poklad byl i tak nalezitelný. Zbytek už se měl nacházet ve zdejším rozlehlém parku. Vydali jsme se tam pěšky, protože jsme předpokládali, že se tam na kole jezdit nesmí, ale opak byl pravdou. U prvního stanoviště jsme nepochodili, a to jsme hledali sakra dlouho, nakonec k nám přišel i správce parku a ptal se co to tam děláme, tak jsme mu museli trpělivě vysvětlit celý koncept geocachingu. Byl docela přátelský a sám se rozpovídal o jakémsi předchůdci GC, ale moc jsme to nechápali :-)) Další části v parku už byli vcelku jednoduché a ty už jsme absolvovali opět na kole.

Park v Deurne u Antverp.

Další místo byl místní sportovní komplex se zimním stadionem a umělou sjezdovkou. Keška byla schovaná ve třetí budově, a to sice také stadionu, který sloužil jako tréninkové centrum pro krasobruslařky. Jezdili tam ale na bruslích kolečkových. Netvářili se vůbec přátelsky, když jsme se potulovali kolem, tak jsme to radši vzdali a vydali se dál. Kdybych věděl do čeho jdeme, nešel bych do toho. Museli jsme se prodírat asi šedesáti centimetrovými kopřivami, blátem, překonávat říčky po spadlých kmenech a vůbec, nebylo to pěkné místo a člověk se tam necítil zrovna bezpečně. Obě místa jsme ale nakonec objevili, ale zpátky jsme už nebyl ochotný jít stejnou cestou, tak jsme zkusili jinou, která ale byla úplně stejně strašná, ne-li horší. Nakonec jsme ale našli kola na stejném místě, kde jsme je nechali a mohli jsme se vrátit zpět do toho příjemného parku, abysme přidali ještě tři zářezy. A šlo to velmi snadno.

Umělá sjezdovka v Antverpách. 

Bylo asi šest hodin, a tak jsme se vydali do centra, abysme jsme našli místo na přespání. Ive tu dlouhou dobu pracoval, a tak jsme našli přístřeší vcelku rychle. Zbytek večera jsme strávili lovením v centru města. Byla už tma, což nám práci trochu stěžovalo, ale na druhou stranu, bylo ve městě o poznání méně lidí, než během dne, takže se hledalo snadněji. Nepořídili jsme jen u jednoho místa. Konečný páteční účet byl 21 nálezů, což nebylo špatné.

Antverpy v noci.

Když jsme se ráno probudili a vykoukli z okna, kola stála tam, kde jsme je zamkli, jenom byla 'polospadlá'. Ale všechno vypadalo v pořádku, když jsme ale přišli přímo k nim, bylo očividné, že v pořádku není nic. Moje kolo mělo ulomenou přední brzdu a řidítka byla o 90°posunutá. To ještě nebylo tak strašné, ale kolo Ivea na tom bylo mnohem mnohem hůř. Zadní kolo vypadalo víc jako osmička než kolo, brzdy byly taky vylámané a zadní přehazovačka taky vysela nějak podivně. To nám docela kazilo plány. Očividně někomu padla do oka, ale protože byla pevně zamknutá, asi ho chytl amok a tak se na nich alespoň vyřádil. Vydali jsme se tedy k nejbližšímu opraváři kol, který byl blízko. Ale. Během prázdnin mu odjeli všichni opraváři pryč, takže teď se neopravuje. Ive se teda se svým kolem rozloučil nadobro po 20 letech a nechal ho tam. Do opravy by se stejně muselo nacpat spoustu peněz. Moje kolo na tom bylo docela v pořádku, tak jsme ho jenom dovedli do vlakové zastávky, zamkli ho tam a na další část se vydali bez kol.

Pohled na Anverpy z Linkeroever.

Na plánu byl Linkeroever, jediná část Antverp, která leží na levém břehu Šeldy. Říká se, že lidé se tady cítí tak trochu odstrčeni od zbytku města. Přes řeku v Antverpách, která tu je už pořádně široká, asi tak 15x víc než u Gentu, a to je to vzdušnou čarou asi jen 60km, nevede žádný most a veškerý provoz je možný díky tunelům. My jsme si vybrali tunel metra. Metro ale také není přesný termín, protože se jedná spíše o tramvaj, která centrem města jede v podzemí, ale na periferii vyjede opět na povrch. Velmi typické pro Belgii. Naše páteční plány, téměř 50 kešek, jsme museli po sobotním ráno značně zredukovat. Vzdálenosti mezi jednotlivými poklady tady byla vždy kolem kilometru. Počasí bylo úžasné, výhled na historické centrum Antverp byl překrásný. Kráčeli jsme po břehu řeky a po chvíli se výhled na krásné město změnil na výhled na průmyslové kolosy v místním přístavu. Ocelová města à la Paramo, ale v trochu jiném měřítko.

Tunel pro pěší pod Šeldou.

Později jsme se ponořili do místního lesoparku, kde toho bylo docela dost k nalezení. Většinou se jednalo a velké krabice se spoustou hraček z kinder vajíček. Jedna keška byla schovaná na stromě asi 10m vysoko. Moc se mi pro ní nechtělo, ale nakonec jsme sebral odvahu a vylezl jsem až nahoru. Strom to byl ke šplhání ideální, měl spoust větví ve spoustě pater. Úplně nahoře visela velká zelená dóza víčkem dolu. To jsem musel jednou rukou odšroubovat, zatímco druhou jsem křečovitě objímal strom. Nešlo to jednoduše a dalo mi to docela zabrat. Mezitím mi z kapsy vypadla propiska i naše razítko, takže jsem vlastně vylezl nahoru úplně zbytečně, protože jsem nemohl stvrdit, že jsme tam opravdu byli. Ive mi nakonec hodil razítko zezdola. Na první pokus. Kdybych musel dolu, už by se mi nahoru znovu nechtělo. Když jsme konečně odšrouboval to zatracené víko, vypadla na provázku zavěšená další, tentokrát černá, krabička. Ta už šla odšroubovat jednoduše. Musel jsem dát pozor, aby z ní nevypadl záznamový arch. Nakonec jsem byl i jednou rukou schopný stvrdit náš nález. Vrátit všechno na původní místo bylo snad ještě těžší, ale všechno se nakonec povedlo a já se vrátil zpět na pevnou zem nezraněn a pomocí svých vlastních končetin. Loňská horolezecká stěna se mi teď moc hodila :-) Ještě pár hodin jsme se motali v místních lesích, prodírali se ostružiním a kopřivami, po náspu dálnice a zase zpět do lesa na druhé straně.

Kolem čtyř hodin už jsme toho měli dost, nasedli na tramvaj ve městě Zwijndrecht a vydali se zpět na pravý břeh Šeldy, rovnou na nádraží. Tam jsme do vlaku naložili kolo už jenom jedno a vydali se ne do Gentu, ale do Lovaně. V osm hodin tu začínal každoroční tým volejbalového klubu, za který Ive hrával. Sestavil jsem tým pěti lidí, mé ambice mířili hodně vysoko, ale nakonec jsme skončili asi pátí od konce. Pro svou obhajobu musím říct, že všechno bylo ve vlámštině a i tak jsem našemu týmu přinesl nejvíc bodů já. Někdy to nebylo jednoduché, znal jsem sice odpověď v češtině, ale přetavit jí do holandštiny nebylo vždycky úplně snadné. Očistec mi trval docela dlouho. To byla zrovna otázka na Danteho, očividně si ještě pamatuji něco z literatury :-)

Kvíz!!

Dohromady bylo 6 kol, a každé kolo mělo specifické téma. Jižní Afrika, Barvy života, Mezi nebem a peklem, James Bond, něco s květinami a ještě jedno, to už si bohužel nepamatuji. Ještě byla dvě bonusová kola, která musela být vyplněna vždy během tří kol. Jedno bylo tzv. Puzzle, v podstatě to byly hrátky s jazykem, takže já byl úplně mimo. Druhé bonusové kolo bylo poznat z různých fotek sportovce, tv seriály a loga různých firem. U těch log bylo vždy jen jedno písmeno, nakonec jsme přišli na všechny kromě Ikey. Tam stálo jenom to velké tlusté A, ale protože všechno bylo černobíle, prostě nás to nenapadlo. Jak už jsem předeslal, skončili jsme dvacátí osmí z pětatřiceti týmů. Já jsem vyhrál květináč s azalkou, která už mezitím sedí v zemi na naší zahrádce. Kvíz skončil okolo jedenácté hodiny, ale protože jsme ještě pomáhali všechno složit a uklidit a do postele jsme se dostali až kolem druhé hodiny raní. Přespali jsme u Tima, což je jeden z organizátorů kvízu.

V neděli už jsme neměli žádnou chuť ještě geocachingovat, v parku jsme hráli chvíli Kubb. To je původem švédská hra s dřevěnými hranoly, holemi a králem. Dva týmy se snaží shodit postupně hranoly protivníkova týmu a nakonec i krále.

Abych to nějak zakončil, byl to prostě super víkend, plný cyklistiky, turistiky, trochy lezení i mozkové gymnastiky. Moje kolo teď leží v nemocnici pro kola, kde bude muset podstoupit transplantaci obou brzd, ale jinak by mělo být v pořádku.

Nedělní Geocashing

Protože už více než před týdnem vzalo v Belgii moc pevně do rukou jaro, nastal čas trávit volný čas venku vic, než v zimě. A tak jsme se v neděli vydali na kole po okolí. Ale více než cyklistice jsme se věnovali geocachingu.

Na internetu jsme našli serii 16 cachek, pokladů, které dohromady tvořily více či méně pravidelný kruh.
Cestou jsem nafotil pár fotek. Snažil jsem se vytvořit galerii, abyste se na ně mohli podívat. Klikněte zde.