Včera jsme se po dlouhém čekání a přípravám konečně vydali do země ohně a ledu. Sbaleno bylo tak na 50% už v neděli, včera jen ještě naházet do krosny všechno oblečení a byli jsme připraveni.
Domov jsme opustili o půl sedmé s velkým časovým polštářem. Autobus přijel na čas, což není něco obvyklého. Často se stává, že prostě jeden nepřijede a musíte čekat na další. A vždycky je to ta samá linka čísla 9. Ale všechno šlo hladce, takže proč si stěžovat :-) Na vlakovém nádraží jsme byli včas, ale při pohledu na tabuli s odjezdy jsme hned pochopili, že náš vlak tam včas určitě nebude. Snad u všech spojů svítily červené cifry ukazující dobu zpoždění. Asi bylo moc horko a popraskalo vedení.
Z gentu jezdí vlak přímo na letiště. My jsme nakonec nastoupili do toho, který měl, t.č. hodinové zpoždění. Zní to nezodpovědně, ale byl to první spoj směrem Zaventem.Všechno šlo hladce a na letišti jsme byli v čase, který jsme si předsevzali -před půl devátou. Podle informačních tabulí jsme se zorientovali a postavili do naší fronty na odbavení. Tim, který bydlí v Lovani (Leuven) měl přijet pár minut po nás, tak jsme mu drželi místo v řadě. Jenže čas letěl a on nikde a nikde. Po pár vyměněných SMS jsme zjistili, že jeho vlak na letiště neodjel, a musel to teda vzít přes Brusel, velká zajížďka to ale není. Normálně trvá cesta Leuven - Brusel letiště asi 15min. A přes Brussel Noord, odkud jede vlak každou čtvrt hodniku asi 25minut.
Byli jsme v klidu a odbavili jsme se. Do útrob letiště jsme se ale ještě nevnořili, řekli jsme si, že počkáme na Tima a půjdeme všichni společně. Jenže řada lídí čekajících na odbavení se rychle tenčila a kde byl jemu konec, o tom jsme neměli ani potuchy. Nakonec volá, že sedí v taxiku ještě s jednou Islaňďankou a že se snaží dostat na letiště po silnici, protože vlaková doprava už zkolabovala úplně a nic nejezdí a nikdona nádražích ani není schopen podat žádné informace.
Tak jsme se zařadili na konec fronty, abysme informovali "odbavovače", že tito dva mají zpoždění a jak by se to mělo řešit. Než se na nás ale dostala řada, už jsme viděli ty dva jak se supěním beží celou letištní halou. Musel to být docela výkon s těmi dvaceti kilovými krosnami. Takže nakonec všechno v pořádku. Kdyby to byl konec trable, tak bych se vůbec nezlobil :-)
Letištní infrastrukturou jsme prolezli docela rychle, byli jsme předposlední plánovaný let, takžebezpečnostní kontrola byla v mžiku za námi. Davy lidí ale proudily opačným směrem, očividně přilétalo ještě spoustu letadel. Na palubní vstupence jsme měli napsanou odletovou bránu č. 52 a když jsme k ní dorazili, nebyla tam ani noha. Nic, pusto a prázdno. Podle monitorů jsme se ale rychle zorientovali a vydali se ještě o 10 bran dál, což bylo nejmíň dalším 300m. Tam už jsme se v pohodě dostali na palubu letadla.
Ještě před vstupem do kabiny jsme ukořistili poslední výtisk Reykjavík Grape Wine. To je anglicky vydávaný čtrnáctideník s různými tipy a postřehy z Reykjavíku a okolí. Neznali bychom ho, kdyby mamka pečlivě nestudovala Islandské průvodce a nevěřila se nám. Velké díky!
V letadle šlo všechno hladce, let trval asi 3 hodiny a v Keflavíku jsme přistáli v půl dvanácté místního času. Na Islandu platí čas Greenwichský, ale aby to nebylo příliš jednoduché, nemají na Islandu letní čas. Co to prakticky znamená? že rozdíl mezi drtivou většinou Evropy a Islandem je v létě rozdíl dvou hodin.
Je léto a tak tu na ostrově nikdy není tma. I o půl noci jsme mohli s okénka pozorovat během přistání nádhernou krajinu. Slunce bylo za obzorem a všechno bylo v takovém pološeru, ale prostě bylo světlo. Seděli jsme v levé půlce letadla, což na pozorování není ideální, pokude teda nechcete sledovat moře. Ale na něm samozřejmě nebylo nic k vidění.
Letiště v Keflavíku není nijak obrovské, ale zato přívětivé a o půl noci překvapivě žívé. Je to spojka mezi EU a Amerikou, takže zde přistává spoustu letů. U pásu s výdejem zavazadel jsme chvíli museli čekat, ale dalo se to. Krosny přijeli bez problémů, jen ta Iveova ztratila někde na pásu takový ten ochraný plášť proti dešti. Proč ho tam vlastně dával moc nechápu. Ale já už nějaký takový spatřil, jak se po pásu vozí pořád dokola sám. Počkali jsme si na něj ještě jedno kolo a byl to on :-)
Bágly jsme vyskládali na dva letištní vozíky a vydali se k příletům. Tam na nás mělo čekat naše pronajaté auto. Když se otevřeli dveře, snažili jsme se v té změti čekajících lidi zorientovat. Očividně se všichni ti lidé s papírem v ruce čekající na neznámé přiletivší koncentrovali úplně vlevo. Jméno ani jednoho nás jsme ale nikde nespatřili. Na jednom papíře stálo Stanislav, tak když jsem to viděl, zaradoval jsem se. Nicméně hned pod Stanislavem bylo napsáno Pospisil, takže jse se zase rychle zklidnil.
Čekali jsme dlouho a nic. Pořád jsme dokola bloumali po příletové hale a snažili se identifikovat osobu, která nás hledala. Nakonec jsme zašli na informační přepážku, tam nám moc ochotná Islaňďanka vysvětlila, že ta naše společnost využívá jiné společnosti na pronajímání aut a že se to pokusí vyřešit. Za deset minut už jsme spatřili nějakého blond kluka s našimi jmény. Byl to ten samí, co měl i Stanislava Pospíšila.
Rychle jsme se dohodli. Pospíšil a spol. byli "nečekaně" z ČR. Ztratily se jim ale někde po cestě zavazadla a tak to museli řešit. Čekali jsme a asi za 10 minut jsme konečně mohli vyrazit pro auto. Onen blonďák nás všechny naložil do mikrobusu a vezl nás pro auta.
Pospíšilovi měli letět z Kodaně, ale tam se stávkovalo. Takže z Kodaně letěli do Bruselu a tam transferovali na Island a někde po cestě jim ztratili kufry. Nejspíš v Bruselu. Tak nebyli moc nadšení, protože s sebou neměli lautr nic.
Cesta mikrobusem trvala asi jenom 10 minut. Po krátké administrativě jsme vyzvedli náš letitý červený Opel Zafira a vydali se na cetu do Reykjavíku. Cesta to byla pěkná, krajina je tady kompletně jiná. Všude jenom lávová pole, všechno je hnědočerné. Kameny jsou obrostlé mechy a jedinou jinou vegetací jsou rostliny podobné lupinám. Možná to i lupiny jsou, z auto v šeru jsem to nebyl schopný rozeznat. Je jich tu ale nekonečné množství a vytvářejí fialová moře v té fádní šedi.
Z Keflavíku do hlavního města, mimochodem nejseverněji položeného na světě, je to asi 40 minut. Věršina cesty vedla po dvouproudé silnici. Z té byl krasný pohled na několik kráterů.
Domy po cetě vypadaly taky velmi zvláštně, skoro všechny měli bílou střechu s mnimálními převisy a v tom šeru mi připadaly jako slumy někde v africe.
Do města jsme dorazili bez problémů, na silnici nebylo ani živáčka a i cestu do hostelu jsme trefili na první pokus. Už bylo asi 2 hodiny ráno, rychle jsme zapluli to našeho pokoje, který sdílíme s dalšimi třemi lidmi. Snažili jsme se je nevzbudit, ale asi se tak stalo.
Usnul jsem rychle. Ráno jsme se vzbudil popadl batoh a rychle vytratil z pokoje. Ostatní osadníci pokeje tvrdě spali. Cítil jsem plně vyspalý, ale jen do chvíle, než jsme spatřil hodiny a zjistil, že jsem spal jen tři hodiny. Víčka mi trochu ztěžkla, ale je to v pohodě.
Mám hlad, podává se snídaně a už mě nebaví čekat na spáče nahoře. Dneska máme v plánu návštěv města a taky nákupy na cestu. Přespíme tady a pak se uvidí.
Jak často budu moct psát nevím, to se teprve ukáže! Nevím jsetli všichni vědí o mém blogu, tak budu rád, když rozešlete odkaz lidem, o kterých si myslítě, že by je to mohlo zajímat :-) Na fotky ještě nebyl čas, to příjde později :-)
