A o Vánocích zase někdy příště :-)
úterý 14. prosince 2010
Mikuláš
Vánoce se už kvapem blíží a tak mě napadlo proč nesrovnat Vánoce doma v ČR se Svátky v Belgii.
Belgický Mikuláš - Sinterklaas, Sint Niklaas, Goedheiligman nebo jednoduše Sint - nechodí jako je tomu běžně u nás - ale třeba i v sousedním Holandsku - večer pátého prosince, nýbrž až následující ráno. Oblečení nosí Sint stejné jako Mikuláš. Děti věší ke krbu punčochu, do které Sint dává dárky. Na stůl pokládájí sklenici teplého mléka a mrkev. Sinterklaas v noci přicválá na koni na střechu, spustí se dolů komínem a buď dává dárky do punčochy, nebo je poschovává po domě. Za odměnu se napije mléka a mrkev vezme pro svého koně.
Jestli vám Sint nápadně připomíná Santa Clause, tak vězte, že nejde o podobnost ani trochu náhodnou. Santa se ze Sinterklaase jednoduše vyvinul v Americe. Holandští osadnící, kteří kolonizovali Severní Ameriku si samozřejmě přivezli i své (nejen) vánoční tradice. No a ve stejné době, kdy se z New Amsterdamu stal New York, se i ze Sinta stal Santa. Pořád měl bílé vousy a do domů lezl krbem, ztratil ale hůl, z mitry se stala normální červeno-bílá čepice, z jednoho koně sobí zpřežení a místo 5. nebo 6. prosince přicházel o 2 týdny později na Boží hod.
Čerta byste hledali se Sinterklaasem marně. Místo čerta má Sint jiného pomocníka a to sice černocha. Jmenuje se Zwarte Piet (černý Petr) a je oblečen do barevného oblečení. Má taky koště z vrbového roští, které používá na zlobivé děti. Hodným dětem naopak rozdává bonbony a jiné sladkosti. Sint i Zwarte Piet pocházejí původem ze Španělska a tam se taky hned 6. prosimce zase vrací a zpátky přijedou zase až za rok.
Dříve byl Mikuláš hlavním vánočním svátkem v Belgii. Dárky se dávali právě na Mikuláše a né až na pravé Vánoce. Dnes děti očekávají hračky a sladkosti - marcipán, bonbony, nějaké ovoce, perníčky, čokoládové mince, velká čokoládová písmena...
A o Vánocích zase někdy příště :-)
A o Vánocích zase někdy příště :-)
středa 17. listopadu 2010
Kolo, ČR, test a jiné...
Už ani nevím, kdy jsem se vlastně naposledy ozval, tak pokud se budu opakovat, tak to prostě příjměte jako fakt a více se k tomu už nevracejte ;-)
Jak asi určitě víte, stihl jsem se už vrátit na skok zpět do ČR, a to sice od středy třetího listopadu do neděle. Odlet z letiště v Charleroi byl již v osm hodin ráno, takže jsem si předchozí večer nařídil budík na čtyři hodiny ráno a šel jsem spát. (Velmi brzy) Ráno jsem bez problémů vstal, nasnídal se a vzal svůj batoh. Když jsem však otevřel vchodové dveře a ještě trochu rozespalý jsem vyšel ven s klíčemi od kola v ruce, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Nebo spíš nevidím. Moje kolo, které jsem tak dlouho opravoval, čistil, seřizoval, atd. bylo pryč. Jediné co mi z kola zbylo byl zámek, který ještě visel v železném oku, ke kterému bylo kolo uzamčeno. A co bylo ještě divnější, zámek nebyl přeřezaný, ani jiným způsobem poničený, prostě tam zamečený visel. Do teď jsem nepochopil, jak se to vlastně stalo, protože kolo jsem každý den zamykal skrz rám, vlastní kolo a ono železné oko.
Kolo tam nebylo, to je samo o sobě hodně špatné, ještě horší ale bylo, že mi za 20 minut odjížděl vlak a pokud bych ho nestihl, tak jsem se mohl s nějakým výletem do Česka ihned rozloučit. Pěšky se to rozhodně stihnout nedá. Iveovo kolo vedle stálo, tak jsem mohl použít to. Ale! Den předtím, když jel z práce mu v půli cesty upadlo sedlo, a to sice tak nešikovně, že se nedalo nandat zpět na kolo. Tak jsem se vydal na cestu na nádraží na kole bez sedla. Myslel jsem si, že to bude pohoda, ale ono ne. V životě jsem nezažil náročnější jízdu na kole. Člověk pořád šlape a šlape, kolo ne a ne jet. Navíc je to nepředstavitelně únavné a vy si nemůžete odpočinout, protože se není kam sednout. Navíc jsem si ještě dokázal o přehazovačku parádně roztrhnout nohavici od kalhot a to hned několikrát. Což však dokázala maminka dokonale spravit!!!! Nedoufal jsem, že dorazím na nádraží včas. Vyřízený z cesty jsem rychle zamknul na nádraží kolo. Měl jsem štěstí, protože najít tam místo je docela tvrdý oříšek, ale přece jen byly čtyři hodiny ráno, tak se to dalo zvládnout. Lýtka jsem skoro necítil, ale přemohl jsem se a běžel jsem skrz nádraží až k potřebnému nástupiště. Samozřejmně to bylo to úplně nejvzdálenjší. Vyběhl jsem schody nahoru a vlak nikde. Naštěstí ještě nepřijel.
Ve vlaku jsem doufal, že už jsou všechny komplikace za mnou, ale ono ne. Protože se mezi Bruselem a Gentem zdvojují koleje, jel vlak oklikou přes Denederleeuw [Dendrléu], což je nejmíň o patnáct minut delší cesta než přímo. Ve vlaku jsem seděl jen v tričku. Bundu i mikinu jsem musel sundat jak jsem se zpotil při cyklistice a běhu. Všichni ostatní byli v zimních bundách a koukali na mě dost zvláštně. Vlak to nakonec stihnul rychle a přípoj v Bruselu jsem stihnul bez problémů. Na nádraží v Charleroi taky žádný problém nebyl, rychle jsem naskočil do autobusu a odjel na letiště. Času jsem měl dost a dost. Na letišti samotném už nebyl žádný problém, lidí už tam bylo požehnaně na to, že bylo 6 hodin ráno. Nakoupil jsem dárečky ve duty-free shopu, belgické pivo a čokoládu, a šel jsem se posadit před bránu a čekal jsem na letadlo. Bylo hodně oblačno, takže při prolétávání mraky to bylo docela turbulentní, ale já mám turbulence rád.
V Praze na letišti jsme byli na čas, v příletové hale už na mě čekala Jolana a odvezla si mě k sobě do bytu na Evrposké. Měla doma i Moniku s Andrejkou. Ta se postarala o oběd. Měli jsme smažený sýr. Jedl jsem už mnohem lepší, ale snaha se cení. Monika musela do školy, Jolana se musela učit na test, tak jsme se s A. vydali do města. Nevěděli jsme, co chceme dělat, až jsme nakonec během tří hodin stihli projet všech 25 tramvajových linek v Praze. Prostě vždycky každou zastávku jinou tramvají. A určitě bysme to zvládli i mnohem rychleji, kdybysme si předem naplánovali cestu. Takhle to bylo docela improvizace. Ještě nám chybí nočná linky, to zase třeba příště. Přespal jsem u holek na zemi a druhý den ráno po Andrejčině cvičení z ruské literatury, jsme spolu jeli domů. Vlakem do Pardubic a odtamtud autobusem pěkně domů.
Doma kromě Aidy, která mě vřele přivítala, nikdo nebyl. Tak jsem za sebou zamknul dveřel, shoval jsem boty do botníku, bundu a batoh jsem odnesl k sobě do pokoje a čekal jsem až příjdou rodiče, abych je překvapil. Do předu jsem totiž nikomu neřekl, že se chystám přijet. Čekal jsem hodinu...dvě...tři.. a pořád nic, až konečně ve čtyři jsem slyšel klíč v zámku. Byl to taťka. Začal na mě mluvit, ale myslel si že jsem mamka a došlo mu až po chvíli, že tam nestojí ona, ale opravdu já :-) Ten samý scénář se opakoval o chvíli později s mamkou.
Doma mě vřele uvítali, Do morku kostí vyzpovídali, podstrojovali mi... Prostě paráda :-) Během těch tří dní jsem se taky setkal s ostatními lidmi z HM a okolí :-)Všichni mě rádi viděli, což je dobře. No a v sobotu večer už jsem se musel vidat zase do Prahy, protože let zpět do Belgie byl už v šest hodin ráno.
Ale v Praze šlo všechno po másle, tak brzo ráno působí letiště ještě ospale. Let i cesta vlakem z Charleroi do Bruselu proběhla bez komplikací, ale co se dělo potom...
Normálně člověku stačí dva vlaky, aby se dostal z Charleroi do Gentu. Já jich tentokrát musel vzít 7. Někdy mezi Bruselem a Gentem spadlo elektrické vedení a tak na nádraží Brussel Ziud [zéd] (jih) bylo na informačních tabulích jen uvedeno, že vlaky ve směru Gent-Brugy-Ostende jsou vypravovány z jiného nádraží. Z kterého už nikde napsáno nebylo. Zeptal jsem se na informacích, tam mi řekli že musím jet na severní nádraží - Brussel Noord [nórd]. Tam mi řekli, že musím jet do Schaarbeeku [schárbék]. To je ještě součást Bruselu, takže jenom jedna další zastávka. Ve Schaarbeeku už čekal náš vlak. Nastoupil jsem a čekal. Po dvaceti minutáach se z rozhlasu ozvalo, že se NMBS (belgické dráhy), ale že vlak nikam nepojede, protože není strojvedoucí. Bylo nám řečeno, ať vystoupíme a že na sedmou kolej přijede vlak, který nás doveze zpět na Brussel Noord a odtamtud, že už konečně budeme moct jet. Tak se obrovský dav lidi vyhrnul z vlaku a všichni spěchali o dvě nástupiště dál. Vlak za chvíli přijel, jenže to byl vlak o dvou vagónech a to už docela plných. A čistě logicky se prostě lidé z 12 patrových vagónů nemůžou napasovat do dvou už docela plných. Já měl štestí a dovnitř jsem se dostal. Mačkali jsme se tam jak sardinky v plechovce, ale je to jen asi 3 minuty jízdy, takže se to dalo vydržet. Spousta lidí byli turisti, co směřovali do Brug a nevědeli, co se děje, mysleli si, že tenhle vlak je dostane až tam. Tak jsem jim vysvětlil, že to tak není, a že na nádraží budou muset zase přestoupit. Tam už na nás opět čekal vlak, který odjel zase do Schaarbeeku a odtamtud už konečně severozápadním směrem. Takže místo 80 minut trvala cesta minut asi 240.
Jinak dny tady ubíhali v poklidu, domu už tu nevybuchují, ani jim už nepadají přední stěny. Ve městě je docela klid. Počasí je už silně podzimní až zimní, žádných 18°C, na které jste zvyklí doma. Tady se teplota nevyšplhá nad 10 stupňů. Taky tu celý týden vydatně pršelo a půlka Belgie je pod vodou. Hlavně kanál Brussel - Charleroi nadělal hodně neplechy. Záplavy tu neměli přes dvacet let, tak jsou z toho lidi celí přepadlí, ale přímo tady je všechno v pořádku, což je docela s podivem, protože v Gentu je to jeden kanál vedle druhého. A kanálama myslím kanály jako v Benátkách. Je to docela složité vyznat se odkud kam který kanál teče, a který to vlastně vůbec je.
Včera jsme měli závěrečný test první úrovně holandštiny. Nebylo to nic složitého. Začalo se v devět hodin. O půl desáté byla poslechová část a pak jsme se zase mohli vrátit k testu. Já měl svoji verzi testu docela rychle hotovou, tak jsem ještě stihnul radit lidem okolo, když něco nevěděli. Po testu jsme šli všichni dohromady do studentské restaurace na oběd a pak si ještě sednout do kavárny. Výsledky budeme znát zítra ve 14:00, ale jsem v klidu. Neměl by být žádný problém. Tři čtvrtiny hodnocení bude tvořit právě tenhle test a zbytek potom ústní zkoušení, které probíhalo posledních 14 dní před testem. Já byl až jako poslední ve středu. Povídali jsme si s učitelkou o tom, co dělám normálně o víkedn
u, co jsem dělal včera a tak. Hodnocení nám nesdělovali, ale řekla mi, že to bylo dobré a tvářila se spokojeně.
Dnes a zítra mám volno a v pátek začíná niveau twee [nivó tvé] - uroveň dva. Pokračuje jen asi polvina lidí, z českých studentů jenom já. Ale nebudu tam sám, jedna slečna z Česka, co chodila o měsíc dřív, prý také začíná v pátek.
Jak asi určitě víte, stihl jsem se už vrátit na skok zpět do ČR, a to sice od středy třetího listopadu do neděle. Odlet z letiště v Charleroi byl již v osm hodin ráno, takže jsem si předchozí večer nařídil budík na čtyři hodiny ráno a šel jsem spát. (Velmi brzy) Ráno jsem bez problémů vstal, nasnídal se a vzal svůj batoh. Když jsem však otevřel vchodové dveře a ještě trochu rozespalý jsem vyšel ven s klíčemi od kola v ruce, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Nebo spíš nevidím. Moje kolo, které jsem tak dlouho opravoval, čistil, seřizoval, atd. bylo pryč. Jediné co mi z kola zbylo byl zámek, který ještě visel v železném oku, ke kterému bylo kolo uzamčeno. A co bylo ještě divnější, zámek nebyl přeřezaný, ani jiným způsobem poničený, prostě tam zamečený visel. Do teď jsem nepochopil, jak se to vlastně stalo, protože kolo jsem každý den zamykal skrz rám, vlastní kolo a ono železné oko.
 |
| Nádraží Gent-Sint-Pieters |
 |
| Wizzair |
V Praze na letišti jsme byli na čas, v příletové hale už na mě čekala Jolana a odvezla si mě k sobě do bytu na Evrposké. Měla doma i Moniku s Andrejkou. Ta se postarala o oběd. Měli jsme smažený sýr. Jedl jsem už mnohem lepší, ale snaha se cení. Monika musela do školy, Jolana se musela učit na test, tak jsme se s A. vydali do města. Nevěděli jsme, co chceme dělat, až jsme nakonec během tří hodin stihli projet všech 25 tramvajových linek v Praze. Prostě vždycky každou zastávku jinou tramvají. A určitě bysme to zvládli i mnohem rychleji, kdybysme si předem naplánovali cestu. Takhle to bylo docela improvizace. Ještě nám chybí nočná linky, to zase třeba příště. Přespal jsem u holek na zemi a druhý den ráno po Andrejčině cvičení z ruské literatury, jsme spolu jeli domů. Vlakem do Pardubic a odtamtud autobusem pěkně domů.
Doma kromě Aidy, která mě vřele přivítala, nikdo nebyl. Tak jsem za sebou zamknul dveřel, shoval jsem boty do botníku, bundu a batoh jsem odnesl k sobě do pokoje a čekal jsem až příjdou rodiče, abych je překvapil. Do předu jsem totiž nikomu neřekl, že se chystám přijet. Čekal jsem hodinu...dvě...tři.. a pořád nic, až konečně ve čtyři jsem slyšel klíč v zámku. Byl to taťka. Začal na mě mluvit, ale myslel si že jsem mamka a došlo mu až po chvíli, že tam nestojí ona, ale opravdu já :-) Ten samý scénář se opakoval o chvíli později s mamkou.
Doma mě vřele uvítali, Do morku kostí vyzpovídali, podstrojovali mi... Prostě paráda :-) Během těch tří dní jsem se taky setkal s ostatními lidmi z HM a okolí :-)Všichni mě rádi viděli, což je dobře. No a v sobotu večer už jsem se musel vidat zase do Prahy, protože let zpět do Belgie byl už v šest hodin ráno.
Ale v Praze šlo všechno po másle, tak brzo ráno působí letiště ještě ospale. Let i cesta vlakem z Charleroi do Bruselu proběhla bez komplikací, ale co se dělo potom...Normálně člověku stačí dva vlaky, aby se dostal z Charleroi do Gentu. Já jich tentokrát musel vzít 7. Někdy mezi Bruselem a Gentem spadlo elektrické vedení a tak na nádraží Brussel Ziud [zéd] (jih) bylo na informačních tabulích jen uvedeno, že vlaky ve směru Gent-Brugy-Ostende jsou vypravovány z jiného nádraží. Z kterého už nikde napsáno nebylo. Zeptal jsem se na informacích, tam mi řekli že musím jet na severní nádraží - Brussel Noord [nórd]. Tam mi řekli, že musím jet do Schaarbeeku [schárbék]. To je ještě součást Bruselu, takže jenom jedna další zastávka. Ve Schaarbeeku už čekal náš vlak. Nastoupil jsem a čekal. Po dvaceti minutáach se z rozhlasu ozvalo, že se NMBS (belgické dráhy), ale že vlak nikam nepojede, protože není strojvedoucí. Bylo nám řečeno, ať vystoupíme a že na sedmou kolej přijede vlak, který nás doveze zpět na Brussel Noord a odtamtud, že už konečně budeme moct jet. Tak se obrovský dav lidi vyhrnul z vlaku a všichni spěchali o dvě nástupiště dál. Vlak za chvíli přijel, jenže to byl vlak o dvou vagónech a to už docela plných. A čistě logicky se prostě lidé z 12 patrových vagónů nemůžou napasovat do dvou už docela plných. Já měl štestí a dovnitř jsem se dostal. Mačkali jsme se tam jak sardinky v plechovce, ale je to jen asi 3 minuty jízdy, takže se to dalo vydržet. Spousta lidí byli turisti, co směřovali do Brug a nevědeli, co se děje, mysleli si, že tenhle vlak je dostane až tam. Tak jsem jim vysvětlil, že to tak není, a že na nádraží budou muset zase přestoupit. Tam už na nás opět čekal vlak, který odjel zase do Schaarbeeku a odtamtud už konečně severozápadním směrem. Takže místo 80 minut trvala cesta minut asi 240.
 |
| Nádraží Brussel Zuid |
 |
| Kanál Brusel - Charleroi |
Včera jsme měli závěrečný test první úrovně holandštiny. Nebylo to nic složitého. Začalo se v devět hodin. O půl desáté byla poslechová část a pak jsme se zase mohli vrátit k testu. Já měl svoji verzi testu docela rychle hotovou, tak jsem ještě stihnul radit lidem okolo, když něco nevěděli. Po testu jsme šli všichni dohromady do studentské restaurace na oběd a pak si ještě sednout do kavárny. Výsledky budeme znát zítra ve 14:00, ale jsem v klidu. Neměl by být žádný problém. Tři čtvrtiny hodnocení bude tvořit právě tenhle test a zbytek potom ústní zkoušení, které probíhalo posledních 14 dní před testem. Já byl až jako poslední ve středu. Povídali jsme si s učitelkou o tom, co dělám normálně o víkedn
u, co jsem dělal včera a tak. Hodnocení nám nesdělovali, ale řekla mi, že to bylo dobré a tvářila se spokojeně.
 |
| V téhle budově probíhala výuka. Od pátku ale budeme jinde, jenom pár desítek metrů opodál. |
čtvrtek 28. října 2010
Šamanský večer
Včera jsme se zúčastnili šamanského večera a zkušenost to byla věru zajímavá. Příběh ale začíná už o týden dříve.
Minulé uterý jsme se rychle najedli, oblékli se do volného oblečení, které bylo podle instrukcí potřebné, a rychle jsme vyrazili na místo činu. Cesta na kole to není nijak dlouhá, jen něco přes čtvrt hodinky na kole. Dorazili jsme tak akorát včas, něco málo před sedmou hodinou, kdy mělo všechno začít. Jenže nikde nikdo. Na udávané adrese bylo zamčeno a na zazvonění nikdo nereagoval. Čekali jsme ještě asi 10 minut, ale když se neobjevil nikdo z budovy, ani nepřicházeli další učástníci, vzdali jsme to a jeli zpět domů. A až tam jsme po pečlivém přečtení mailu zjistili, že jsme se o týden sekli. Místo 19. října se akce konala až října 26.
Týden utekl jako voda a v úterý podvečer jsme se zase nasoukali do nepřiléhavého oblečení, nasedli na kola a vyrazili. Cestou trochu poprchávalo, ale to se tu děje každý den. Moře je holt moc blízko. Už jsme si zvykl a většinou déšť ani nevnímám. Před dveřmi nám už dobře známého domu čekala skupina asi dvaceti lidí, převážně žen postaršího věku. Zamkli jsme opodál kola a přídali se ke skupince čekajících. Čekali jsme pět minut, deset minut, patnáct minut a pořád nic. Organizátorka měla stále u ucha telefon a s někým se zasvěceně snažila domluvit. I se svou slovní zásobou, ale hlavně díky jejím gestům a tónu hlasu, jsem porozumněl. Ona osoba, která měla klíče u sebe byla opodál s autem, ale nemohla najít místo k parkování. Organizítorka někam odběhla s jedním účastníkem, který by vypadal zcela normálně až na to, že neměl ani jednu paži. Během patnácti minut, než byla pryč se toho moc nestalo. Skupina se ještě trochu rozrostla, opozdilci měli tentokrát štestí, slečna sedící na parapetu vedle nás si ubalila cigaretu a spokojeně si pokuřovala.
Konečně jsme se dostali dovnitř, zamířili jsme do poměrně velké místnosti. Překvapivě tam ani nebyla zima. Odsunuli jsme na stranu stoli a čekali na další instrukce. Jeden z 'šamanů' nám sdělil, že nás je třicet a protože bysme se na zem všichni nevešli, nebudeme pohodlně ležet, ale sedět na židlích. Ach jo. Tak se nás pár ujalo iniciativy a začala jsme rovnat do kolečka židle. Když už jsme byli skoro hotoví a valná většina už se usadila, přihnala se opět organizátroka s tím, že jsme ve špatné místnosti a že se musíme přesunout. Tak se židle zase narovnali ke zdi a šlo se jinam. Nová místnost nebyla ani třetinová. Takže jsme se tam stěží nasoukali, opět jsme narovnali židle, šamani si postavili stůl do čela a začali na něj rovnat všechno potřebné. Vonné tyčinky, jelení parohy, svíčky, zpívající mísy a hlavně bubny.
Seděl jsem tak, že jsem měl v zorném úhlu šamana pouze jednoho, druhého překrývala silueta účastníka sedícího předemnou. Začal nějakým povídáním o šamanství obecně a po chvíli jsme se dostali k samotné 'šamanizaci', jak to sámi nazývali. Vždy když jsem slyšel slovo sjamanisatie jsem se musel horzně smát. Začalo to celkem povedeně. Zavřeli jsme oči, uvolnili se, zhluboka nadechli a všichni sborově jsme začali zpívat AAAAA. Znělo to silně, každou samohlásku jsme zpívali prý pět minut, ale mně to přišlo jako kratší doba. Každou chvíli se někdo musel nadechnout, takže zvuk se každou chvíli měnil, ale eufonii to na kráse neubíralo, právě naopak. Stále se měnila výška tónu, intenzita i barva hlasů... Co jsem tak poslouchal, nejdéle vydržel s dechem šaman sám, což není nic překvapivého, ale za ním jsem byl hned já. Možná mi hraní na trubku nakonec něco dalo. Hrát jsem se pořádně nenaučil. Mně osobně se nejvíc líbilo OOO a UUU. Když jsme skončili se samohláskami (klanken) začala meditace. O čase jsem za chvíli ztratil přehled, mohlo to trvat deset minut ale i hodinu. Seděl jsem na židli, oči zavřené, zhluboka jsem dýchal a poslouchal jak jsem šamanizován kombinací sladké vůně vonných tyčinek, bubnovaní a zvláštních zvuků, které šamani vydávali. Čas od času dali nějaké jednoduché instrukce na co myslet, ale moc jsem nevnímal. Nakonec šaman přestal bubnovat a lehce tlesknul na znamení konce. Pomalu jsem otevřel oči, chvíli mi trvalo uvědomit si kde to vlastně jsem a měl jsem ztuhlé prsty. Od toho mi pomohlo lehce si s nimi zacvičit.
Po meditaci se měli lidé podělit s ostatníma co zažili, viděli, cítili... Nejdřív se všichni zdráhali, ale několik odvážlivců se našlo a šamani začali vysvtlovat co to znamená. Pamatuji se, že jedna starší šedovlasá paní sedící po mé levici viděla šedé vlky (grijze wolven), kteří měli symbolizovat rodinu. Přihlásilo se pár dalších lidí se svími vizemi a mělo se pokračovat. Až posud jsem byl spokojený.
Jenže měla začít další šamanizační meditace a tentokrát jsme měli myslet na předky z osmé generace. Tj, přibližně doba Napoleona Bonaparteho. To už mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Tak jsem si jen tak seděl na židli a poslouchal zvuky. Jenomže to začala být po chvíli nuda a po další chvíli až otravné. Ale snažil jsem se uklidnit myšlenkou, že už to musí brzo skončit. Když se ostatní 'probudili' začali se opět svěřovat s tím, jak se potkali s děděčkem někde vysoko v horách nebo s babičkou někde na hvězdné obloze a jen tam tak spolu seděli a pozorovali hvězdy... Šaman byl v sedmém nebi a vyžival se ve vysvětlování. Po nějaké chvíli už nikdo nic neřikal. Těšil jsem se, že už teda konečně budu moct jet domů. Na hodinkách mi ručičky ukazovali, že se blíží desátá hodina, což mi dodávalo optimismus.
O to však větší bylo moje zklamání, když jsme se měli opět ponořit do minulosti. Tentokrát už 13 generací zpět. Šaman opět začal zasvěceně vyprávět o tom, jak se teď dostaneme někam na začátek 17. století a začal počítat kolik praprapra...rodičů v této generaci máme. Nějak se do toho zamotal (Kdo zná správnou odpověď, napište ji dole pod článkem do komentáře ;-) Já vám to zkontroluji). Zase se začal dostavovat pocit naštvanosti, ještě umocněný přicházející únavou. Za chvíli už jsem ho nevnímal a regulérně jsem usnul. Probudil jsem se asi za čtvrt hodiny, ostatní si stále ještě užívali šamanizace. Paní sedící kousek ode mě napravo sebou divně trhala a očividně si to hodně užívala. Těžko říct, jestli vážně prožívala něco silného. Očividně se u toho usmívala. Zajímavá asi být nechtěl, protože se stejně nikdo nedíval. Až teda na mě, protože jsem neměl co dělat.
Když se ostatní opět 'probudili' začala zase dlouhá diskuze. Hlavní slovo si vzala právě ona 'paní v tranzu' a ještě vám už známý muž bez rukou, který sebou také během meditace docela divoce trhal. Když popisoval, co viděl, pomáhal si hodně nohama.
Nakonec přišel kolem jedenácté hodiny vytoužený konec. Šamani už se jen snažili každému prodat svoji knihu o symbolech, ale pokud vím, nikdo si ji nevzal.
Na kole jsem odjížděl docela naštvaný. A silný déšť se moc nesnažil zlepšit mi náladu. První hodinku a půl jsem byl docela nadšený, ale zbytek už mě opravdu nezaujal. Nikdy více! :-)
Minulé uterý jsme se rychle najedli, oblékli se do volného oblečení, které bylo podle instrukcí potřebné, a rychle jsme vyrazili na místo činu. Cesta na kole to není nijak dlouhá, jen něco přes čtvrt hodinky na kole. Dorazili jsme tak akorát včas, něco málo před sedmou hodinou, kdy mělo všechno začít. Jenže nikde nikdo. Na udávané adrese bylo zamčeno a na zazvonění nikdo nereagoval. Čekali jsme ještě asi 10 minut, ale když se neobjevil nikdo z budovy, ani nepřicházeli další učástníci, vzdali jsme to a jeli zpět domů. A až tam jsme po pečlivém přečtení mailu zjistili, že jsme se o týden sekli. Místo 19. října se akce konala až října 26.
Týden utekl jako voda a v úterý podvečer jsme se zase nasoukali do nepřiléhavého oblečení, nasedli na kola a vyrazili. Cestou trochu poprchávalo, ale to se tu děje každý den. Moře je holt moc blízko. Už jsme si zvykl a většinou déšť ani nevnímám. Před dveřmi nám už dobře známého domu čekala skupina asi dvaceti lidí, převážně žen postaršího věku. Zamkli jsme opodál kola a přídali se ke skupince čekajících. Čekali jsme pět minut, deset minut, patnáct minut a pořád nic. Organizátorka měla stále u ucha telefon a s někým se zasvěceně snažila domluvit. I se svou slovní zásobou, ale hlavně díky jejím gestům a tónu hlasu, jsem porozumněl. Ona osoba, která měla klíče u sebe byla opodál s autem, ale nemohla najít místo k parkování. Organizítorka někam odběhla s jedním účastníkem, který by vypadal zcela normálně až na to, že neměl ani jednu paži. Během patnácti minut, než byla pryč se toho moc nestalo. Skupina se ještě trochu rozrostla, opozdilci měli tentokrát štestí, slečna sedící na parapetu vedle nás si ubalila cigaretu a spokojeně si pokuřovala.
 | |
| Zpívající mísy |
Konečně jsme se dostali dovnitř, zamířili jsme do poměrně velké místnosti. Překvapivě tam ani nebyla zima. Odsunuli jsme na stranu stoli a čekali na další instrukce. Jeden z 'šamanů' nám sdělil, že nás je třicet a protože bysme se na zem všichni nevešli, nebudeme pohodlně ležet, ale sedět na židlích. Ach jo. Tak se nás pár ujalo iniciativy a začala jsme rovnat do kolečka židle. Když už jsme byli skoro hotoví a valná většina už se usadila, přihnala se opět organizátroka s tím, že jsme ve špatné místnosti a že se musíme přesunout. Tak se židle zase narovnali ke zdi a šlo se jinam. Nová místnost nebyla ani třetinová. Takže jsme se tam stěží nasoukali, opět jsme narovnali židle, šamani si postavili stůl do čela a začali na něj rovnat všechno potřebné. Vonné tyčinky, jelení parohy, svíčky, zpívající mísy a hlavně bubny.
Seděl jsem tak, že jsem měl v zorném úhlu šamana pouze jednoho, druhého překrývala silueta účastníka sedícího předemnou. Začal nějakým povídáním o šamanství obecně a po chvíli jsme se dostali k samotné 'šamanizaci', jak to sámi nazývali. Vždy když jsem slyšel slovo sjamanisatie jsem se musel horzně smát. Začalo to celkem povedeně. Zavřeli jsme oči, uvolnili se, zhluboka nadechli a všichni sborově jsme začali zpívat AAAAA. Znělo to silně, každou samohlásku jsme zpívali prý pět minut, ale mně to přišlo jako kratší doba. Každou chvíli se někdo musel nadechnout, takže zvuk se každou chvíli měnil, ale eufonii to na kráse neubíralo, právě naopak. Stále se měnila výška tónu, intenzita i barva hlasů... Co jsem tak poslouchal, nejdéle vydržel s dechem šaman sám, což není nic překvapivého, ale za ním jsem byl hned já. Možná mi hraní na trubku nakonec něco dalo. Hrát jsem se pořádně nenaučil. Mně osobně se nejvíc líbilo OOO a UUU. Když jsme skončili se samohláskami (klanken) začala meditace. O čase jsem za chvíli ztratil přehled, mohlo to trvat deset minut ale i hodinu. Seděl jsem na židli, oči zavřené, zhluboka jsem dýchal a poslouchal jak jsem šamanizován kombinací sladké vůně vonných tyčinek, bubnovaní a zvláštních zvuků, které šamani vydávali. Čas od času dali nějaké jednoduché instrukce na co myslet, ale moc jsem nevnímal. Nakonec šaman přestal bubnovat a lehce tlesknul na znamení konce. Pomalu jsem otevřel oči, chvíli mi trvalo uvědomit si kde to vlastně jsem a měl jsem ztuhlé prsty. Od toho mi pomohlo lehce si s nimi zacvičit.
Po meditaci se měli lidé podělit s ostatníma co zažili, viděli, cítili... Nejdřív se všichni zdráhali, ale několik odvážlivců se našlo a šamani začali vysvtlovat co to znamená. Pamatuji se, že jedna starší šedovlasá paní sedící po mé levici viděla šedé vlky (grijze wolven), kteří měli symbolizovat rodinu. Přihlásilo se pár dalších lidí se svími vizemi a mělo se pokračovat. Až posud jsem byl spokojený.
Jenže měla začít další šamanizační meditace a tentokrát jsme měli myslet na předky z osmé generace. Tj, přibližně doba Napoleona Bonaparteho. To už mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Tak jsem si jen tak seděl na židli a poslouchal zvuky. Jenomže to začala být po chvíli nuda a po další chvíli až otravné. Ale snažil jsem se uklidnit myšlenkou, že už to musí brzo skončit. Když se ostatní 'probudili' začali se opět svěřovat s tím, jak se potkali s děděčkem někde vysoko v horách nebo s babičkou někde na hvězdné obloze a jen tam tak spolu seděli a pozorovali hvězdy... Šaman byl v sedmém nebi a vyžival se ve vysvětlování. Po nějaké chvíli už nikdo nic neřikal. Těšil jsem se, že už teda konečně budu moct jet domů. Na hodinkách mi ručičky ukazovali, že se blíží desátá hodina, což mi dodávalo optimismus.
O to však větší bylo moje zklamání, když jsme se měli opět ponořit do minulosti. Tentokrát už 13 generací zpět. Šaman opět začal zasvěceně vyprávět o tom, jak se teď dostaneme někam na začátek 17. století a začal počítat kolik praprapra...rodičů v této generaci máme. Nějak se do toho zamotal (Kdo zná správnou odpověď, napište ji dole pod článkem do komentáře ;-) Já vám to zkontroluji). Zase se začal dostavovat pocit naštvanosti, ještě umocněný přicházející únavou. Za chvíli už jsem ho nevnímal a regulérně jsem usnul. Probudil jsem se asi za čtvrt hodiny, ostatní si stále ještě užívali šamanizace. Paní sedící kousek ode mě napravo sebou divně trhala a očividně si to hodně užívala. Těžko říct, jestli vážně prožívala něco silného. Očividně se u toho usmívala. Zajímavá asi být nechtěl, protože se stejně nikdo nedíval. Až teda na mě, protože jsem neměl co dělat.
Když se ostatní opět 'probudili' začala zase dlouhá diskuze. Hlavní slovo si vzala právě ona 'paní v tranzu' a ještě vám už známý muž bez rukou, který sebou také během meditace docela divoce trhal. Když popisoval, co viděl, pomáhal si hodně nohama.
Nakonec přišel kolem jedenácté hodiny vytoužený konec. Šamani už se jen snažili každému prodat svoji knihu o symbolech, ale pokud vím, nikdo si ji nevzal.
Na kole jsem odjížděl docela naštvaný. A silný déšť se moc nesnažil zlepšit mi náladu. První hodinku a půl jsem byl docela nadšený, ale zbytek už mě opravdu nezaujal. Nikdy více! :-)
pátek 15. října 2010
Včerejší výbuch
Nepřehlédnutelnou část mého včerejšího příspěvku tvořila i část věnovaná výbuchu tady v ulici. Včera bylo všechno chaotické, nikdo pořádně nevěděl co se děje a tak i moje informace s jednodenním ohlédnutím jsou značně nepřesné. Pokusím se vše popsat ještě jednou od začátku a s lepšími informacemi.
Včera okolo půl druhé jsem seděl na stejném místě jako právě teď a shodou okolností jsem psal svůj první příspěvek na svém novém blogu. Pozvolna jsem se dostával do víru popisování, co se stalo minulý týden, přemýšlel jsem jak udělat text více čtivý. Najedou se ozvala obrovská rána. Dveře a okno se zatřásli jako kdyby se někdo vši silou rozběhl a narazil do nich. Docela jsem se vylekal, nevěděl jsem co se děje. Vstal jsem a otevřel dveře. Očividně jsem nebyl sám, protože to samé přirozeně napadlo všechny lidi v okolí. Stáli jsme tam tak ve dveřích a nechápavě na sebe koukali. Ve vzduchu bylo spoustu prachu a po chvíli se dostavil i zvláštní zápach. Směsice prachu a kouře.
Zvědav jsem si rychle nazul boty, zabouchl za sebou dveře a vydal se na průzkum. Prach už pomalu usedal a vytvářel na čerstvě vyasfaltované silnici tenoučkou, ale dobře zřetelnou, vrstvičku. S prachem ve vzduchu pomalu mizel i zápach. Pomalu jsem kráčel ulicí na roh, kde se už shrocovala docela velká skupinka lidí. Okna některých domů po pravé straně, které stály v cestě tlakové vlně byla rozbitá. Střepy se válely po chodníku.
Dorazil jsem na křižovatku. Lidí stále přibývalo, štěbetali si něco v holandštině a stále ukazovali prsty do prava do Meibloemstraat (ulice Májového Kvítí). Otočil jsem se stejným směrem a viděl jsem následky výbuchu. Dříve dvoupatrovému domu chybělo celé přízemí. První patro jako zázrakem stálo a vypadalo stabilně. Před domem stálo zelené nákladní auto, které bylo zasypané troskami, které se válely i všude okolo. Okna v této ulici byla bez skla skoro všechna.
Shrocování lidí pokračovalo, ale protože se toho moc nedělo, a protože jsem stejně nerozumněl tomu, co si vlastně říkají, odešel jsem zpátky domů. To už na místo začala najíždět hasičská a policejní auta jedno za druhém. Záchranka přijela pouze jedna. Nebyla to ani plnohodnotná ambulance, nýbrž jen kombi, do kterého byste lehátko s raněným napasovali jen velice obtížně. To bylo dobré znamení, že se asi nikomu nic nestalo. Zašel jsem zpátky do domu s tím, že budu pokračovat v psaní. Zvědavost mi ale nedala a tak jsem se hned zase vypravil ven. Před domem stála sousedka a ptala se mě co se stalo. Viděli jsme se vlastně poprvé, takže proběhla i povinná diskuze na téma odkud vlastně jsem a co tady dělám. Řekla, že se jde podívat, protože právě někde tam bydlí její kamarádka. Šel jsme spolu. Na místě zrovna policie ohraničovala celé místo červenobílou páskou. Hasičská auta už se nikam nevešla, tak se štosovala i ve vedlejších ulicích, naší nevyjímaje. Na druhém konci ulice policie postavila pruhované kužely, aby mohla regulovat průjezd ulicemi v okolí. Dovnitř směli jen místní obyvatelé.
Od našeho domu je dobře vidět i na zadní část ulice. Zepředu to vypadalo, že je poškozený pouze jeden dům. Pohled ze zadu ale ukázal, že škody jsou mnohem větší. Jedna střecha byla pryč úplně a na spoustě jiných chyběly tašky. Někde jen jedna dvě, jinde i polovina. Vzdálenost od domu je logicky nepřímo úměrná rozsahu poškození.
Zase jsem se vrátil domů. Nebylo toho k vidění moc. Dav v ulici po chvíli přestal narůstat, ale oproti mému očekávání si udržel konstantní počet až do pozdních večerních hodin. Někdo odcházel, další přicházeli z práce.
Asi za hodinu zvonil zvonek u dvěří. Byl to policista, který zjišťoval, zda-li nemáme nějakou škodu na domě. Naštěstí jsme mohl říct, že tady je všechno v pořádku. Domy na druhé straně ulice zachytily většinu nárazu. Zmatek tu panoval celý den. Pozice pruhovaných policejních kuželů se každou chvíli měnila. Tu sem, tu tam.
Okolo sedmé hodiny přišel další policista a snažil se mi něco vysvětlit huhlavou holandštinou. Nakonec jsem pochopil, že celou noc budou pobíhat odstrňovací práce a že bude v noci velmi rušno. A taky že jo. Hasičská auta vystřídaly těžké nákladní vozy, které co chvíli odvážely sutiny domů. Co nespadlo samo kvůli výbuchu zboural přistavený jeřáb.
Zdejší občan měl auta na zemní plyn. Vymontoval nádrž z auta. Odnesl jí na zahradu. Prý dokonce vypnul elektriku, aby si byl jistý, že nic nevybuchne. Takže základní zásady dodržel. Jenže si nevšimnul , že mu plyn někudy uniká. A neunikal jen tak do vzduchu ale dovnitř domu otevřenými dvěřmi. Když skončil s opravami, zapnul proud a už to bylo. Naštěstí se mu nic vážného nestalo. Má prý jen dvě zlomená žebra. Což je sice zrovna hodně bolestvé, ale není to nic vážného. Pokud se vám tedy žebro zrovna nezarazí do plíce a nepropíchne ji. Ale to odbíhám od tématu. Nějak jsem se zasnil nad zkouškou z první pomoci :-) O patro výš ve stejném domě žila ještě studentka, která naštěstí nebyla to dobou doma. Tady najdete video onoho muže, jak vychází z domu ihned po výbuchu značně dezorientovaný.
Dnes ráno už byl v ulici klid. Přes noc zmizela težká technika. Dům už taky nestojí a jalovec, který rostl na zahradě "plynaře" leží rozřezaný na chodníku před naším domem. Policie tu je ještě teď zastopena v hojném počtu. Jeden policista stojí snad čtyřiadvacet hodin v kuse tak, že ho vidím oknem. Zvědavců už je o poznání méně, ale stále jich je tu dost.
Pokud se objeví nějaké nové závažné informace, tak se o ně rád podělím. Jinak tímto přeji své sestře Terezce vše nejlepší k jejímu dnešnímu svátku. Tady v Belgii se svátek vůbec neslaví. Něco jako jméno v kalendáři byste tu hledali marně. To znamená co? Že čas kolem sedmého května budu radši trávit asi 1060 kilkmetrů východněji. Hezký víkend!!!
Včera okolo půl druhé jsem seděl na stejném místě jako právě teď a shodou okolností jsem psal svůj první příspěvek na svém novém blogu. Pozvolna jsem se dostával do víru popisování, co se stalo minulý týden, přemýšlel jsem jak udělat text více čtivý. Najedou se ozvala obrovská rána. Dveře a okno se zatřásli jako kdyby se někdo vši silou rozběhl a narazil do nich. Docela jsem se vylekal, nevěděl jsem co se děje. Vstal jsem a otevřel dveře. Očividně jsem nebyl sám, protože to samé přirozeně napadlo všechny lidi v okolí. Stáli jsme tam tak ve dveřích a nechápavě na sebe koukali. Ve vzduchu bylo spoustu prachu a po chvíli se dostavil i zvláštní zápach. Směsice prachu a kouře.
Zvědav jsem si rychle nazul boty, zabouchl za sebou dveře a vydal se na průzkum. Prach už pomalu usedal a vytvářel na čerstvě vyasfaltované silnici tenoučkou, ale dobře zřetelnou, vrstvičku. S prachem ve vzduchu pomalu mizel i zápach. Pomalu jsem kráčel ulicí na roh, kde se už shrocovala docela velká skupinka lidí. Okna některých domů po pravé straně, které stály v cestě tlakové vlně byla rozbitá. Střepy se válely po chodníku.
Dorazil jsem na křižovatku. Lidí stále přibývalo, štěbetali si něco v holandštině a stále ukazovali prsty do prava do Meibloemstraat (ulice Májového Kvítí). Otočil jsem se stejným směrem a viděl jsem následky výbuchu. Dříve dvoupatrovému domu chybělo celé přízemí. První patro jako zázrakem stálo a vypadalo stabilně. Před domem stálo zelené nákladní auto, které bylo zasypané troskami, které se válely i všude okolo. Okna v této ulici byla bez skla skoro všechna. 
Shrocování lidí pokračovalo, ale protože se toho moc nedělo, a protože jsem stejně nerozumněl tomu, co si vlastně říkají, odešel jsem zpátky domů. To už na místo začala najíždět hasičská a policejní auta jedno za druhém. Záchranka přijela pouze jedna. Nebyla to ani plnohodnotná ambulance, nýbrž jen kombi, do kterého byste lehátko s raněným napasovali jen velice obtížně. To bylo dobré znamení, že se asi nikomu nic nestalo. Zašel jsem zpátky do domu s tím, že budu pokračovat v psaní. Zvědavost mi ale nedala a tak jsem se hned zase vypravil ven. Před domem stála sousedka a ptala se mě co se stalo. Viděli jsme se vlastně poprvé, takže proběhla i povinná diskuze na téma odkud vlastně jsem a co tady dělám. Řekla, že se jde podívat, protože právě někde tam bydlí její kamarádka. Šel jsme spolu. Na místě zrovna policie ohraničovala celé místo červenobílou páskou. Hasičská auta už se nikam nevešla, tak se štosovala i ve vedlejších ulicích, naší nevyjímaje. Na druhém konci ulice policie postavila pruhované kužely, aby mohla regulovat průjezd ulicemi v okolí. Dovnitř směli jen místní obyvatelé. 
Od našeho domu je dobře vidět i na zadní část ulice. Zepředu to vypadalo, že je poškozený pouze jeden dům. Pohled ze zadu ale ukázal, že škody jsou mnohem větší. Jedna střecha byla pryč úplně a na spoustě jiných chyběly tašky. Někde jen jedna dvě, jinde i polovina. Vzdálenost od domu je logicky nepřímo úměrná rozsahu poškození.
Zase jsem se vrátil domů. Nebylo toho k vidění moc. Dav v ulici po chvíli přestal narůstat, ale oproti mému očekávání si udržel konstantní počet až do pozdních večerních hodin. Někdo odcházel, další přicházeli z práce.
Asi za hodinu zvonil zvonek u dvěří. Byl to policista, který zjišťoval, zda-li nemáme nějakou škodu na domě. Naštěstí jsme mohl říct, že tady je všechno v pořádku. Domy na druhé straně ulice zachytily většinu nárazu. Zmatek tu panoval celý den. Pozice pruhovaných policejních kuželů se každou chvíli měnila. Tu sem, tu tam.
Okolo sedmé hodiny přišel další policista a snažil se mi něco vysvětlit huhlavou holandštinou. Nakonec jsem pochopil, že celou noc budou pobíhat odstrňovací práce a že bude v noci velmi rušno. A taky že jo. Hasičská auta vystřídaly těžké nákladní vozy, které co chvíli odvážely sutiny domů. Co nespadlo samo kvůli výbuchu zboural přistavený jeřáb.
Zdejší občan měl auta na zemní plyn. Vymontoval nádrž z auta. Odnesl jí na zahradu. Prý dokonce vypnul elektriku, aby si byl jistý, že nic nevybuchne. Takže základní zásady dodržel. Jenže si nevšimnul , že mu plyn někudy uniká. A neunikal jen tak do vzduchu ale dovnitř domu otevřenými dvěřmi. Když skončil s opravami, zapnul proud a už to bylo. Naštěstí se mu nic vážného nestalo. Má prý jen dvě zlomená žebra. Což je sice zrovna hodně bolestvé, ale není to nic vážného. Pokud se vám tedy žebro zrovna nezarazí do plíce a nepropíchne ji. Ale to odbíhám od tématu. Nějak jsem se zasnil nad zkouškou z první pomoci :-) O patro výš ve stejném domě žila ještě studentka, která naštěstí nebyla to dobou doma. Tady najdete video onoho muže, jak vychází z domu ihned po výbuchu značně dezorientovaný.
Dnes ráno už byl v ulici klid. Přes noc zmizela težká technika. Dům už taky nestojí a jalovec, který rostl na zahradě "plynaře" leží rozřezaný na chodníku před naším domem. Policie tu je ještě teď zastopena v hojném počtu. Jeden policista stojí snad čtyřiadvacet hodin v kuse tak, že ho vidím oknem. Zvědavců už je o poznání méně, ale stále jich je tu dost.Pokud se objeví nějaké nové závažné informace, tak se o ně rád podělím. Jinak tímto přeji své sestře Terezce vše nejlepší k jejímu dnešnímu svátku. Tady v Belgii se svátek vůbec neslaví. Něco jako jméno v kalendáři byste tu hledali marně. To znamená co? Že čas kolem sedmého května budu radši trávit asi 1060 kilkmetrů východněji. Hezký víkend!!!
čtvrtek 14. října 2010
Škola začíná, výbuch a tak...
Chvíli jsem se neozval a hned je z toho obrovský humbuk! Tak se to teď snažím napravit.
Přesně si už nepamatuji, kde jsme posledně skončili, tak pokud na něco nezmíním, tak se nezlobte. Určitě to ale nebylo nic podstatného, když si to nepamatuji.
Hodně věcí se od minule změnilo, a to sice k lepšímu. Že jsem si koupil kolo už víte, pozornější čtenáři s dobrou pamětí si jistě pamatují i kdy, kde a za kolik :-) Místo nákupu i vlastní cena kola samozřejmě odpovídala technickému stavu vozidla. Přední přehazovačka nefungovala vůbec, zadní hrozně rachtala a ne všechny rychlosti se jí líbly.Sedadlo vrzalo asi tak jako vstupní dveře do gymnázia v Chrudimi. Každé šlápnutí znamenalo trochu jiný tón. Řetěz byl strašně přemazaný, že z něj mastnota téměř odkapávala a špinila všechno kolem. Na jednom místě navíc neúplně dolehal do ozubeného kolečka, což vyvolávalo další nepříliš pěkný zvuk. Prostě kakofonie. No a taky bylo šíleně špinavé.
Huh! Právě se tu ozvala šílená rána jako bomba a dveře a okna sebou trhala. Bylo to docela strašidelné, tak jsem vyšel ven, abych se podíval, co se stalo. Ve vzduchu bylo hodně prachu a takový pach, jakoby ohořelého dřeva nebo střelného prachu. Očividně ve vedlejší ulici vybuchl dům. Nevím co se děje, ale všichni jsou venku a koukají na to. Pár oken je rozbitých od tlakové vlny, všude tu houká policie nebo hasiči. Ale nevypadá to, že by byl někdo zraněný nebo něco podobného, protože majitelé jsou jenom hrozně naštvaní. Taky to rozbilo auto, které stálo hned břed domem. Mezitím přijelo dalších asi 5 hasičských aut, asi 7 policejních a jedna záchranka, ale ta očividně nic nedělá, tak to vypadá, že se opravdu nikomu nic nestalo. Policie uzavřela celou ulici, i do naší nesmějí auta a bezprostřední okolí je omotáno páskou, jako z policejních filmu. Všichni ostatní se mačkají hned za ní a snaží se vidět, co se děje. Jeden dům je pryč úplně, další mají poškozené střechy.
Nějak mě přešla nálada psát tenhle mail, ale pokusím se. Nijak moc jsem ale stavu kola nevěnoval pozornost. V pondělí ráno jsem vyrazil do školy, s dost velkým předstihem, abych nepřišel hned první den pozdě. Cestu jsem více méně znal, ale člověk se tu v úzkých uličkách snadno ztratí. Tak i tak šlapu a špalu a najedou se mi šlape hůř a hůř a huř, až už to skoro nejde. Tak jsem se sesedl z kola a koukám, že zadní kolo dře o rám. Nestalo se mi to poprvé, takže jsem věděl, co dělat. Stačí kolo povolit, posunout na správné místo a zase utáhnout. Nic složitého. Jenže kolo bylo utaženo klasickými matkami. Ne tou páčkou, jak tomu je u mého kola doma. Takže mi nezbývalo nic jiného, než pěkně jít pěšky s kolem vedle sebe. A to samé cestou zpátky. Doma jsem kolo dovezl na zahradu, postavil na řídítka a srovnal jsem kolo. A když už jsem v tom byl, začal jsem i s dalšími věcmi. Snažil jsem se ho alespoň trochu vyčistit. Dostat všechnu tu ztvrdlou mazlavou hmotu pryč z míst, kde neměla co dělat. Utáhl jsem šrouby, které byly povolené. Spravil jsem řachtající řetěz, namazal pružinu u sedla, která tak ráda zpívala a dofoukl jsem gumy a šel jsem to všechno otestovat na ulici. Kolo hned jezdilo tak o 100% lépe :-) Pomohla hlavně přifouknutá kola. V uterý už se mi jelo do školy mnohem a mnohem snáze. Jenže! Už si to jedu ze školy domů, když mě najednou něco trefí do zad. Nebyla to žádná velká bolest, ale cítil jsem to. Tak zastavím a koukám, že mi ze zadního kola ulítla odrazka. Sebral jsem jí a dojel jsem domů. Zase jsem kolo dostal skrz dům na zahradu, postavil na řídítka a připevnil jsem odrazku. Všimnul jsem si dalších povolených šroubů. Utáhl jsem je. A hned byl vidět i pokrok na přední přehazovačce. Sice stále nefungovala, ale už se alespoň hýbala. No tak jsem se pustil i do přehazovačky. Dlouho jsem zkoumal, v čem by mohl být problém. Každou část jsem důkladně prohlídl a přemýšlel, zdali chyba není právě tam. Asi po dvou hodinách a velké kooperaci s Ivem jsme tomu přišli na kloub. Sice nefunguje úplně, na malý talíř se nejde dostat, ale ten stejně nepoužívám. Pro mě je mnohem důležitější ten největší. Teď už mě žádná čtiřicetikilová slečna na ulici nepředjede pouze dvěma ladnými šlapnutími zatímco já se můžu ušlapat k smrti a kolo pořád né a né jet rychleji.
Jinak jezdit na kole tady v Gentu, a nejen tady, ale v celé zemi, je pohoda. Na rušnějších ulicích jsou všude pro kola stezky, kola mají vlastní semafory. Každý řidič vás respektuje. V klidu za vámi jede třeba i celou ulici a riskantně vás nepředjíždí. Kola mají před auty přednost. Na hlavní a vedlejší silnice se tady nehraje. Oni tu hlavně ani nejdou protože všude ve městě platí přednost zprava. Hierarchie ve městě je jasně daná - nejdřív tramvaj, potom kolo, až třetí je chodec, no a auta až úplně nakonec. Auto bych tu ani snad radši řídit nechtěl. Cyklisti, všetně mě, ruzně podjíždějí, předjíždějí a uhybají, takže musíte být pořád ve střehu, abyste nějakého nesrazili. Pamatuju si, jak se nám pan Sýkora z autoškole pořád snažil do hlavy nacpat, že na kruhovém objezdu si musíme vždycky hlídat i levé zrcátko, protože cyklisti vás mohou ze zákona podjíždět, tak abysme ho náhodou nesmetli ze silnice. Tady to platí všude a ne dvojnásob ale ještě víc.
Cesta do školy mi ze první den trvala asi 25 minut, ale to bylo hlavně kvůli tomu rozbitému kolu. V úterý už to bylo jenom 15. A ve středu jsem objevil cestu a to jsem na místě za minut deset. A to nemusím nijak spěchat. Sama cesta vede skrz samotné centrum města, takže si každé ráno můžu užívat výhledu na řeku a hlavně tři věže kostelů za sebou, tak typické pro Gent. Hlavně když je ráno mlha a vy vidíte pouze polovinu z každé věže, jak vystupuje z oblak. Potom projedu jeden z hlavních nákupních bulvárů, Veldstraat, který je ráno o půl deváté úplně prázdný. Odpoledne už je to horší a člověk musí mezi lidma trochu kličkovat, ale dá se to docela bez problémů. No a pak už jen vyšlápnout na zdejší poměry velmi prudký kopec, asi jako první část Barákovy ulice od Plavců po Kramářovy, a jsem ve škole. Většina lidí sesedne z kola a radši to výjdou s kolem vedle sebe.
Škola. Zatím se mě jazyk baví. Lektorka, kterou máme mít každý den je nemocná a neuzdraví se dříve, než za 14 dní, takže se na nás střídá více učitelů. Zatím, za ty čtyři dny, jsme měli tři různé lektory - Nies[Nýs], Tom a Veerle[vérle]. Ten fonetický přepis je značně nepřesný, ale tak abyste měli alespoň základní představu. Nejdřív jsme nejméně dvě hodiny ve třídě, děláme cvičení z tlusté učebnice, konverzujeme, posloucháme... A po přestávce následuje takzvané Talenpracticum. V podstatě obdoba seminářů. Dokonce se to i stejně jmenuje - praktikum. Přesuneme se do jiné místnosti, kde má každý svůj počítač. Nasadíme si sluchátka s mikrofonem, zapneme program, nahrajeme si potřebnou lekci a jedeme. Všechno si to nahráváme a kdykoliv se můžeme vrátit, poslechnou sami sebe, porovnat to s rodilým mluvčím a opravit se. Ze začátku to bylo hlavně na trénování výslovnosti, teď už se nám do toho vkrádají velice nápadně i poslechová cvičení. První den jsme se zabývali výslovností a větami typu Wie ben jej? Hoe heet jej? Wat is jouw naam? Což je třikrát různě Jak se jmenuješ. Druhý den už se jelo rychleji, přibylo nám dost slovíček. Včera už jsme počítali v podstatě až do nekonečna, naučili jsme se abecedu, která se mimochodem vyslovuje téměř shodně jako v češtině. Dneska jsme časovali slovesa a tak. Je to hodně zaměřené prakticky, všechna cvičení jsou vymšlena tak, že situace v nich vyobrazená se může vždycky hodit. Jenom nevím proč jedna z nich byla na policejní stanici :-)) Po talenpracticu může jít ještě každý studovat jak dlouho chce o studovny, kde je obden přítomen učitel, kterého se můžete zeptat na cokoliv, co jste nepochopili. No a doma na internetu lze dělat spoustu dalších cvičení, které připravila sama škola.
Jinak je nás tam směsice všech možných národností, ale jako Češi vedem. Je nás pět - já plus čtyři další slečny. Dále čtyři íránci, dvě ukrajinky, turek a turkyně, a pak už jen po jednom z Argentíny, Sudánu, Kamerunu, Ameriky, Polska, Číny a Vietnamu, Německa, Francie a dokonce je tam i jedna Belgičanka z Valonska z Lutychu ( holandsky Luik, francouzky Liége). Učitelé na nás mluví téměř výhradně holandsky, pouze když chtějí něco opravdu zdůraznit, použijí angličtinu a francouzštinu. Je to super pocit poslouchat je jak mluví holandsky a rozumnět jim.
Ted tu před domem stojí hasičské auta s vysouvací rampou a ohrožuje tu všechno kolem. Situace už se docela uklidnila, většina lidí se stáhla domů, hasičská a policejní auta jsou tu pořád. Nafotil jsem na mobilu pár obrázků, abyste si udělali přehled. Ten samotný zborcený dům vyfotit nešel, o to se policie postarala. Teď tu právě jeden policista zvonil na dveře a ptal se, jestli nemám nějaké škody a hned za ním přišel druhý policista, že když už je tady, zkontroluje, že tady opravdu bydlím. Když se tu člověk přihlasí, policie vždycky musí přijít a zkontrolovat, jestli člověk na tom daném místě opravdu přebývá. Ptal jsem se ho co přesně se stalo, říkal, že vybuchl plyn. Vypadá to, že nikdo nebyl zranený, takže to je dobře :-)
Jinak už to tu vypadá jako v regulérním domě, většina krabic z Ikey už je prázdná, gouč je složený, postel, skříň jenom z části, ale už tak z devadesáti procent taky. Je obrovská tak to trvá delší dobu, než se sestaví. Navíc nahoře je dřevěná podlaha , takže není úplně rovná, takže než jsme to všechno s vdováhou vyrovnali, tak to "chvíli" trvalo. Teď už jen naskládat dovnitř všechny poličky, šuplíky už tam jsou, a pověsit dveře a bude to perfektní :-)
Až do včerejška tu bylo super počasí. Hlavně o víkendu. Modrá obloha, vymeteno, slunečno, bezvětří a teploty přes 20°C. Včera už to bylo horší a dneska už je regulérně zataženo, ale neprší a zima není nijak zvlášť veliká.
Nějak jsem se rozepsal, tak teď zase pěkně rychle na učení. Dostali jsme domácí úkol -) Ještě nahraju fotky a už klikám na tlačítko odeslat :-)
Zdravím! Standa
Přesně si už nepamatuji, kde jsme posledně skončili, tak pokud na něco nezmíním, tak se nezlobte. Určitě to ale nebylo nic podstatného, když si to nepamatuji.
Hodně věcí se od minule změnilo, a to sice k lepšímu. Že jsem si koupil kolo už víte, pozornější čtenáři s dobrou pamětí si jistě pamatují i kdy, kde a za kolik :-) Místo nákupu i vlastní cena kola samozřejmě odpovídala technickému stavu vozidla. Přední přehazovačka nefungovala vůbec, zadní hrozně rachtala a ne všechny rychlosti se jí líbly.Sedadlo vrzalo asi tak jako vstupní dveře do gymnázia v Chrudimi. Každé šlápnutí znamenalo trochu jiný tón. Řetěz byl strašně přemazaný, že z něj mastnota téměř odkapávala a špinila všechno kolem. Na jednom místě navíc neúplně dolehal do ozubeného kolečka, což vyvolávalo další nepříliš pěkný zvuk. Prostě kakofonie. No a taky bylo šíleně špinavé.
Huh! Právě se tu ozvala šílená rána jako bomba a dveře a okna sebou trhala. Bylo to docela strašidelné, tak jsem vyšel ven, abych se podíval, co se stalo. Ve vzduchu bylo hodně prachu a takový pach, jakoby ohořelého dřeva nebo střelného prachu. Očividně ve vedlejší ulici vybuchl dům. Nevím co se děje, ale všichni jsou venku a koukají na to. Pár oken je rozbitých od tlakové vlny, všude tu houká policie nebo hasiči. Ale nevypadá to, že by byl někdo zraněný nebo něco podobného, protože majitelé jsou jenom hrozně naštvaní. Taky to rozbilo auto, které stálo hned břed domem. Mezitím přijelo dalších asi 5 hasičských aut, asi 7 policejních a jedna záchranka, ale ta očividně nic nedělá, tak to vypadá, že se opravdu nikomu nic nestalo. Policie uzavřela celou ulici, i do naší nesmějí auta a bezprostřední okolí je omotáno páskou, jako z policejních filmu. Všichni ostatní se mačkají hned za ní a snaží se vidět, co se děje. Jeden dům je pryč úplně, další mají poškozené střechy.
Nějak mě přešla nálada psát tenhle mail, ale pokusím se. Nijak moc jsem ale stavu kola nevěnoval pozornost. V pondělí ráno jsem vyrazil do školy, s dost velkým předstihem, abych nepřišel hned první den pozdě. Cestu jsem více méně znal, ale člověk se tu v úzkých uličkách snadno ztratí. Tak i tak šlapu a špalu a najedou se mi šlape hůř a hůř a huř, až už to skoro nejde. Tak jsem se sesedl z kola a koukám, že zadní kolo dře o rám. Nestalo se mi to poprvé, takže jsem věděl, co dělat. Stačí kolo povolit, posunout na správné místo a zase utáhnout. Nic složitého. Jenže kolo bylo utaženo klasickými matkami. Ne tou páčkou, jak tomu je u mého kola doma. Takže mi nezbývalo nic jiného, než pěkně jít pěšky s kolem vedle sebe. A to samé cestou zpátky. Doma jsem kolo dovezl na zahradu, postavil na řídítka a srovnal jsem kolo. A když už jsem v tom byl, začal jsem i s dalšími věcmi. Snažil jsem se ho alespoň trochu vyčistit. Dostat všechnu tu ztvrdlou mazlavou hmotu pryč z míst, kde neměla co dělat. Utáhl jsem šrouby, které byly povolené. Spravil jsem řachtající řetěz, namazal pružinu u sedla, která tak ráda zpívala a dofoukl jsem gumy a šel jsem to všechno otestovat na ulici. Kolo hned jezdilo tak o 100% lépe :-) Pomohla hlavně přifouknutá kola. V uterý už se mi jelo do školy mnohem a mnohem snáze. Jenže! Už si to jedu ze školy domů, když mě najednou něco trefí do zad. Nebyla to žádná velká bolest, ale cítil jsem to. Tak zastavím a koukám, že mi ze zadního kola ulítla odrazka. Sebral jsem jí a dojel jsem domů. Zase jsem kolo dostal skrz dům na zahradu, postavil na řídítka a připevnil jsem odrazku. Všimnul jsem si dalších povolených šroubů. Utáhl jsem je. A hned byl vidět i pokrok na přední přehazovačce. Sice stále nefungovala, ale už se alespoň hýbala. No tak jsem se pustil i do přehazovačky. Dlouho jsem zkoumal, v čem by mohl být problém. Každou část jsem důkladně prohlídl a přemýšlel, zdali chyba není právě tam. Asi po dvou hodinách a velké kooperaci s Ivem jsme tomu přišli na kloub. Sice nefunguje úplně, na malý talíř se nejde dostat, ale ten stejně nepoužívám. Pro mě je mnohem důležitější ten největší. Teď už mě žádná čtiřicetikilová slečna na ulici nepředjede pouze dvěma ladnými šlapnutími zatímco já se můžu ušlapat k smrti a kolo pořád né a né jet rychleji.
Jinak jezdit na kole tady v Gentu, a nejen tady, ale v celé zemi, je pohoda. Na rušnějších ulicích jsou všude pro kola stezky, kola mají vlastní semafory. Každý řidič vás respektuje. V klidu za vámi jede třeba i celou ulici a riskantně vás nepředjíždí. Kola mají před auty přednost. Na hlavní a vedlejší silnice se tady nehraje. Oni tu hlavně ani nejdou protože všude ve městě platí přednost zprava. Hierarchie ve městě je jasně daná - nejdřív tramvaj, potom kolo, až třetí je chodec, no a auta až úplně nakonec. Auto bych tu ani snad radši řídit nechtěl. Cyklisti, všetně mě, ruzně podjíždějí, předjíždějí a uhybají, takže musíte být pořád ve střehu, abyste nějakého nesrazili. Pamatuju si, jak se nám pan Sýkora z autoškole pořád snažil do hlavy nacpat, že na kruhovém objezdu si musíme vždycky hlídat i levé zrcátko, protože cyklisti vás mohou ze zákona podjíždět, tak abysme ho náhodou nesmetli ze silnice. Tady to platí všude a ne dvojnásob ale ještě víc.
Cesta do školy mi ze první den trvala asi 25 minut, ale to bylo hlavně kvůli tomu rozbitému kolu. V úterý už to bylo jenom 15. A ve středu jsem objevil cestu a to jsem na místě za minut deset. A to nemusím nijak spěchat. Sama cesta vede skrz samotné centrum města, takže si každé ráno můžu užívat výhledu na řeku a hlavně tři věže kostelů za sebou, tak typické pro Gent. Hlavně když je ráno mlha a vy vidíte pouze polovinu z každé věže, jak vystupuje z oblak. Potom projedu jeden z hlavních nákupních bulvárů, Veldstraat, který je ráno o půl deváté úplně prázdný. Odpoledne už je to horší a člověk musí mezi lidma trochu kličkovat, ale dá se to docela bez problémů. No a pak už jen vyšlápnout na zdejší poměry velmi prudký kopec, asi jako první část Barákovy ulice od Plavců po Kramářovy, a jsem ve škole. Většina lidí sesedne z kola a radši to výjdou s kolem vedle sebe.
Škola. Zatím se mě jazyk baví. Lektorka, kterou máme mít každý den je nemocná a neuzdraví se dříve, než za 14 dní, takže se na nás střídá více učitelů. Zatím, za ty čtyři dny, jsme měli tři různé lektory - Nies[Nýs], Tom a Veerle[vérle]. Ten fonetický přepis je značně nepřesný, ale tak abyste měli alespoň základní představu. Nejdřív jsme nejméně dvě hodiny ve třídě, děláme cvičení z tlusté učebnice, konverzujeme, posloucháme... A po přestávce následuje takzvané Talenpracticum. V podstatě obdoba seminářů. Dokonce se to i stejně jmenuje - praktikum. Přesuneme se do jiné místnosti, kde má každý svůj počítač. Nasadíme si sluchátka s mikrofonem, zapneme program, nahrajeme si potřebnou lekci a jedeme. Všechno si to nahráváme a kdykoliv se můžeme vrátit, poslechnou sami sebe, porovnat to s rodilým mluvčím a opravit se. Ze začátku to bylo hlavně na trénování výslovnosti, teď už se nám do toho vkrádají velice nápadně i poslechová cvičení. První den jsme se zabývali výslovností a větami typu Wie ben jej? Hoe heet jej? Wat is jouw naam? Což je třikrát různě Jak se jmenuješ. Druhý den už se jelo rychleji, přibylo nám dost slovíček. Včera už jsme počítali v podstatě až do nekonečna, naučili jsme se abecedu, která se mimochodem vyslovuje téměř shodně jako v češtině. Dneska jsme časovali slovesa a tak. Je to hodně zaměřené prakticky, všechna cvičení jsou vymšlena tak, že situace v nich vyobrazená se může vždycky hodit. Jenom nevím proč jedna z nich byla na policejní stanici :-)) Po talenpracticu může jít ještě každý studovat jak dlouho chce o studovny, kde je obden přítomen učitel, kterého se můžete zeptat na cokoliv, co jste nepochopili. No a doma na internetu lze dělat spoustu dalších cvičení, které připravila sama škola.
Jinak je nás tam směsice všech možných národností, ale jako Češi vedem. Je nás pět - já plus čtyři další slečny. Dále čtyři íránci, dvě ukrajinky, turek a turkyně, a pak už jen po jednom z Argentíny, Sudánu, Kamerunu, Ameriky, Polska, Číny a Vietnamu, Německa, Francie a dokonce je tam i jedna Belgičanka z Valonska z Lutychu ( holandsky Luik, francouzky Liége). Učitelé na nás mluví téměř výhradně holandsky, pouze když chtějí něco opravdu zdůraznit, použijí angličtinu a francouzštinu. Je to super pocit poslouchat je jak mluví holandsky a rozumnět jim.
Ted tu před domem stojí hasičské auta s vysouvací rampou a ohrožuje tu všechno kolem. Situace už se docela uklidnila, většina lidí se stáhla domů, hasičská a policejní auta jsou tu pořád. Nafotil jsem na mobilu pár obrázků, abyste si udělali přehled. Ten samotný zborcený dům vyfotit nešel, o to se policie postarala. Teď tu právě jeden policista zvonil na dveře a ptal se, jestli nemám nějaké škody a hned za ním přišel druhý policista, že když už je tady, zkontroluje, že tady opravdu bydlím. Když se tu člověk přihlasí, policie vždycky musí přijít a zkontrolovat, jestli člověk na tom daném místě opravdu přebývá. Ptal jsem se ho co přesně se stalo, říkal, že vybuchl plyn. Vypadá to, že nikdo nebyl zranený, takže to je dobře :-)
Jinak už to tu vypadá jako v regulérním domě, většina krabic z Ikey už je prázdná, gouč je složený, postel, skříň jenom z části, ale už tak z devadesáti procent taky. Je obrovská tak to trvá delší dobu, než se sestaví. Navíc nahoře je dřevěná podlaha , takže není úplně rovná, takže než jsme to všechno s vdováhou vyrovnali, tak to "chvíli" trvalo. Teď už jen naskládat dovnitř všechny poličky, šuplíky už tam jsou, a pověsit dveře a bude to perfektní :-)
Až do včerejška tu bylo super počasí. Hlavně o víkendu. Modrá obloha, vymeteno, slunečno, bezvětří a teploty přes 20°C. Včera už to bylo horší a dneska už je regulérně zataženo, ale neprší a zima není nijak zvlášť veliká.
Nějak jsem se rozepsal, tak teď zase pěkně rychle na učení. Dostali jsme domácí úkol -) Ještě nahraju fotky a už klikám na tlačítko odeslat :-)
Zdravím! Standa
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)