Kolo, ČR, test a jiné...

Už ani nevím, kdy jsem se vlastně naposledy ozval, tak pokud se budu opakovat, tak to prostě příjměte jako fakt a více se k tomu už nevracejte ;-)

Jak asi určitě víte, stihl jsem se už vrátit na skok zpět do ČR, a to sice od středy třetího listopadu do neděle. Odlet z letiště v Charleroi byl již v osm hodin ráno, takže jsem si předchozí večer nařídil budík na čtyři hodiny ráno a šel jsem spát. (Velmi brzy) Ráno jsem bez problémů vstal, nasnídal se a vzal svůj batoh. Když jsem však otevřel vchodové dveře a ještě trochu rozespalý jsem vyšel ven s klíčemi od kola v ruce, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Nebo spíš nevidím. Moje kolo, které jsem tak dlouho opravoval, čistil, seřizoval, atd. bylo pryč. Jediné co mi z kola zbylo byl zámek, který ještě visel v železném oku, ke kterému bylo kolo uzamčeno. A co bylo ještě divnější, zámek nebyl přeřezaný, ani jiným způsobem poničený, prostě tam zamečený visel. Do teď jsem nepochopil, jak se to vlastně stalo, protože kolo jsem každý den zamykal skrz rám, vlastní kolo a ono železné oko.

Kolo tam nebylo, to je samo o sobě hodně špatné, ještě horší ale bylo, že mi za 20 minut odjížděl vlak a pokud bych ho nestihl, tak jsem se mohl s nějakým výletem do Česka ihned rozloučit. Pěšky se to rozhodně stihnout nedá. Iveovo kolo vedle stálo, tak jsem mohl použít to. Ale! Den předtím, když jel z práce mu v půli cesty upadlo sedlo, a to sice tak nešikovně, že se nedalo nandat zpět na kolo. Tak jsem se vydal na cestu na nádraží na kole bez sedla. Myslel jsem si, že to bude pohoda, ale ono ne. V životě jsem nezažil náročnější jízdu na kole. Člověk pořád šlape a šlape, kolo ne a ne jet. Navíc je to nepředstavitelně únavné a vy si nemůžete odpočinout, protože se není kam sednout. Navíc jsem si ještě dokázal o přehazovačku parádně roztrhnout nohavici od kalhot a to hned několikrát. Což však dokázala maminka dokonale spravit!!!! Nedoufal jsem, že dorazím na nádraží včas. Vyřízený z cesty jsem rychle zamknul na nádraží kolo. Měl jsem štěstí, protože najít tam místo je docela tvrdý oříšek, ale přece jen byly čtyři hodiny ráno, tak se to dalo zvládnout. Lýtka jsem skoro necítil, ale přemohl jsem se a běžel jsem skrz nádraží až k potřebnému nástupiště. Samozřejmně to bylo to úplně nejvzdálenjší. Vyběhl jsem schody nahoru a vlak nikde. Naštěstí ještě nepřijel.

Nádraží Gent-Sint-Pieters

Wizzair

Ve vlaku jsem doufal, že už jsou všechny komplikace za mnou, ale ono ne. Protože se mezi Bruselem a Gentem zdvojují koleje, jel vlak oklikou přes Denederleeuw [Dendrléu], což je nejmíň o patnáct minut delší cesta než přímo. Ve vlaku jsem seděl jen v tričku. Bundu i mikinu jsem musel sundat jak jsem se zpotil při cyklistice a běhu. Všichni ostatní byli v zimních bundách a koukali na mě dost zvláštně. Vlak to nakonec stihnul rychle a přípoj v Bruselu jsem stihnul bez problémů. Na nádraží v Charleroi taky žádný problém nebyl, rychle jsem naskočil do autobusu a odjel na letiště. Času jsem měl dost a dost. Na letišti samotném už nebyl žádný problém, lidí už tam bylo požehnaně na to, že bylo 6 hodin ráno. Nakoupil jsem dárečky ve duty-free shopu, belgické pivo a čokoládu, a šel jsem se posadit před bránu a čekal jsem na letadlo. Bylo hodně oblačno, takže při prolétávání mraky to bylo docela turbulentní, ale já mám turbulence rád.

V Praze na letišti jsme byli na čas, v příletové hale už na mě čekala Jolana a odvezla si mě k sobě do bytu na Evrposké. Měla doma i Moniku s Andrejkou. Ta se postarala o oběd. Měli jsme smažený sýr. Jedl jsem už mnohem lepší, ale snaha se cení. Monika musela do školy, Jolana se musela učit na test, tak jsme se s A. vydali do města. Nevěděli jsme, co chceme dělat, až jsme nakonec během tří hodin stihli projet všech 25 tramvajových linek v Praze. Prostě vždycky každou zastávku jinou tramvají. A určitě bysme to zvládli i mnohem rychleji, kdybysme si předem naplánovali cestu. Takhle to bylo docela improvizace. Ještě nám chybí nočná linky, to zase třeba příště. Přespal jsem u holek na zemi a druhý den ráno po Andrejčině cvičení z ruské literatury, jsme spolu jeli domů. Vlakem do Pardubic a odtamtud autobusem pěkně domů.

Doma kromě Aidy, která mě vřele přivítala, nikdo nebyl. Tak jsem za sebou zamknul dveřel, shoval jsem boty do botníku, bundu a batoh jsem odnesl k sobě do pokoje a čekal jsem až příjdou rodiče, abych je překvapil. Do předu jsem totiž nikomu neřekl, že se chystám přijet. Čekal jsem hodinu...dvě...tři.. a pořád nic, až konečně ve čtyři jsem slyšel klíč v zámku. Byl to taťka. Začal na mě mluvit, ale myslel si že jsem mamka a došlo mu až po chvíli, že tam nestojí ona, ale opravdu já :-) Ten samý scénář se opakoval o chvíli později s mamkou.

Doma mě vřele uvítali, Do morku kostí vyzpovídali, podstrojovali mi... Prostě paráda :-) Během těch tří dní jsem se taky setkal s ostatními lidmi z HM a okolí :-)Všichni mě rádi viděli, což je dobře. No a v sobotu večer už jsem se musel vidat zase do Prahy, protože let zpět do Belgie byl už v šest hodin ráno.

Ale v Praze šlo všechno po másle, tak brzo ráno působí letiště ještě ospale. Let i cesta vlakem z Charleroi do Bruselu proběhla bez komplikací, ale co se dělo potom...

Normálně člověku stačí dva vlaky, aby se dostal z Charleroi do Gentu. Já jich tentokrát musel vzít 7. Někdy mezi Bruselem a Gentem spadlo elektrické vedení a tak na nádraží Brussel Ziud [zéd] (jih) bylo na informačních tabulích jen uvedeno, že vlaky ve směru Gent-Brugy-Ostende jsou vypravovány z jiného nádraží. Z kterého už nikde napsáno nebylo. Zeptal jsem se na informacích, tam mi řekli že musím jet na severní nádraží - Brussel Noord [nórd]. Tam mi řekli, že musím jet do Schaarbeeku [schárbék]. To je ještě součást Bruselu, takže jenom jedna další zastávka. Ve Schaarbeeku už čekal náš vlak. Nastoupil jsem a čekal. Po dvaceti minutáach se z rozhlasu ozvalo, že se NMBS (belgické dráhy), ale že vlak nikam nepojede, protože není strojvedoucí. Bylo nám řečeno, ať vystoupíme a že na sedmou kolej přijede vlak, který nás doveze zpět na Brussel Noord a odtamtud, že už konečně budeme moct jet. Tak se obrovský dav lidi vyhrnul z vlaku a všichni spěchali o dvě nástupiště dál. Vlak za chvíli přijel, jenže to byl vlak o dvou vagónech a to už docela plných. A čistě logicky se prostě lidé z 12 patrových vagónů nemůžou napasovat do dvou už docela plných. Já měl štestí a dovnitř jsem se dostal. Mačkali jsme se tam jak sardinky v plechovce, ale je to jen asi 3 minuty jízdy, takže se to dalo vydržet. Spousta lidí byli turisti, co směřovali do Brug a nevědeli, co se děje, mysleli si, že tenhle vlak je dostane až tam. Tak jsem jim vysvětlil, že to tak není, a že na nádraží budou muset zase přestoupit. Tam už na nás opět čekal vlak, který odjel zase do Schaarbeeku a odtamtud už konečně severozápadním směrem. Takže místo 80 minut trvala cesta minut asi 240.

Nádraží Brussel Zuid

Kanál Brusel - Charleroi

Jinak dny tady ubíhali v poklidu, domu už tu nevybuchují, ani jim už nepadají přední stěny. Ve městě je docela klid. Počasí je už silně podzimní až zimní, žádných 18°C, na které jste zvyklí doma. Tady se teplota nevyšplhá nad 10 stupňů. Taky tu celý týden vydatně pršelo a půlka Belgie je pod vodou. Hlavně kanál Brussel - Charleroi nadělal hodně neplechy. Záplavy tu neměli přes dvacet let, tak jsou z toho lidi celí přepadlí, ale přímo tady je všechno v pořádku, což je docela s podivem, protože v Gentu je to jeden kanál vedle druhého. A kanálama myslím kanály jako v Benátkách. Je to docela složité vyznat se odkud kam který kanál teče, a který to vlastně vůbec je.

Včera jsme měli závěrečný test první úrovně holandštiny. Nebylo to nic složitého. Začalo se v devět hodin. O půl desáté byla poslechová část a pak jsme se zase mohli vrátit k testu. Já měl svoji verzi testu docela rychle hotovou, tak jsem ještě stihnul radit lidem okolo, když něco nevěděli. Po testu jsme šli všichni dohromady do studentské restaurace na oběd a pak si ještě sednout do kavárny. Výsledky budeme znát zítra ve 14:00, ale jsem v klidu. Neměl by být žádný problém. Tři čtvrtiny hodnocení bude tvořit právě tenhle test a zbytek potom ústní zkoušení, které probíhalo posledních 14 dní před testem. Já byl až jako poslední ve středu. Povídali jsme si s učitelkou o tom, co dělám normálně o víkedn
u, co jsem dělal včera a tak. Hodnocení nám nesdělovali, ale řekla mi, že to bylo dobré a tvářila se spokojeně.

V téhle budově probíhala výuka. Od pátku ale budeme jinde, jenom pár desítek metrů opodál.

Dnes a zítra mám volno a v pátek začíná niveau twee [nivó tvé] - uroveň dva. Pokračuje jen asi polvina lidí, z českých studentů jenom já. Ale nebudu tam sám, jedna slečna z Česka, co chodila o měsíc dřív, prý také začíná v pátek.