Minulé uterý jsme se rychle najedli, oblékli se do volného oblečení, které bylo podle instrukcí potřebné, a rychle jsme vyrazili na místo činu. Cesta na kole to není nijak dlouhá, jen něco přes čtvrt hodinky na kole. Dorazili jsme tak akorát včas, něco málo před sedmou hodinou, kdy mělo všechno začít. Jenže nikde nikdo. Na udávané adrese bylo zamčeno a na zazvonění nikdo nereagoval. Čekali jsme ještě asi 10 minut, ale když se neobjevil nikdo z budovy, ani nepřicházeli další učástníci, vzdali jsme to a jeli zpět domů. A až tam jsme po pečlivém přečtení mailu zjistili, že jsme se o týden sekli. Místo 19. října se akce konala až října 26.
Týden utekl jako voda a v úterý podvečer jsme se zase nasoukali do nepřiléhavého oblečení, nasedli na kola a vyrazili. Cestou trochu poprchávalo, ale to se tu děje každý den. Moře je holt moc blízko. Už jsme si zvykl a většinou déšť ani nevnímám. Před dveřmi nám už dobře známého domu čekala skupina asi dvaceti lidí, převážně žen postaršího věku. Zamkli jsme opodál kola a přídali se ke skupince čekajících. Čekali jsme pět minut, deset minut, patnáct minut a pořád nic. Organizátorka měla stále u ucha telefon a s někým se zasvěceně snažila domluvit. I se svou slovní zásobou, ale hlavně díky jejím gestům a tónu hlasu, jsem porozumněl. Ona osoba, která měla klíče u sebe byla opodál s autem, ale nemohla najít místo k parkování. Organizítorka někam odběhla s jedním účastníkem, který by vypadal zcela normálně až na to, že neměl ani jednu paži. Během patnácti minut, než byla pryč se toho moc nestalo. Skupina se ještě trochu rozrostla, opozdilci měli tentokrát štestí, slečna sedící na parapetu vedle nás si ubalila cigaretu a spokojeně si pokuřovala.
 | |
| Zpívající mísy |
Konečně jsme se dostali dovnitř, zamířili jsme do poměrně velké místnosti. Překvapivě tam ani nebyla zima. Odsunuli jsme na stranu stoli a čekali na další instrukce. Jeden z 'šamanů' nám sdělil, že nás je třicet a protože bysme se na zem všichni nevešli, nebudeme pohodlně ležet, ale sedět na židlích. Ach jo. Tak se nás pár ujalo iniciativy a začala jsme rovnat do kolečka židle. Když už jsme byli skoro hotoví a valná většina už se usadila, přihnala se opět organizátroka s tím, že jsme ve špatné místnosti a že se musíme přesunout. Tak se židle zase narovnali ke zdi a šlo se jinam. Nová místnost nebyla ani třetinová. Takže jsme se tam stěží nasoukali, opět jsme narovnali židle, šamani si postavili stůl do čela a začali na něj rovnat všechno potřebné. Vonné tyčinky, jelení parohy, svíčky, zpívající mísy a hlavně bubny.
Seděl jsem tak, že jsem měl v zorném úhlu šamana pouze jednoho, druhého překrývala silueta účastníka sedícího předemnou. Začal nějakým povídáním o šamanství obecně a po chvíli jsme se dostali k samotné 'šamanizaci', jak to sámi nazývali. Vždy když jsem slyšel slovo sjamanisatie jsem se musel horzně smát. Začalo to celkem povedeně. Zavřeli jsme oči, uvolnili se, zhluboka nadechli a všichni sborově jsme začali zpívat AAAAA. Znělo to silně, každou samohlásku jsme zpívali prý pět minut, ale mně to přišlo jako kratší doba. Každou chvíli se někdo musel nadechnout, takže zvuk se každou chvíli měnil, ale eufonii to na kráse neubíralo, právě naopak. Stále se měnila výška tónu, intenzita i barva hlasů... Co jsem tak poslouchal, nejdéle vydržel s dechem šaman sám, což není nic překvapivého, ale za ním jsem byl hned já. Možná mi hraní na trubku nakonec něco dalo. Hrát jsem se pořádně nenaučil. Mně osobně se nejvíc líbilo OOO a UUU. Když jsme skončili se samohláskami (klanken) začala meditace. O čase jsem za chvíli ztratil přehled, mohlo to trvat deset minut ale i hodinu. Seděl jsem na židli, oči zavřené, zhluboka jsem dýchal a poslouchal jak jsem šamanizován kombinací sladké vůně vonných tyčinek, bubnovaní a zvláštních zvuků, které šamani vydávali. Čas od času dali nějaké jednoduché instrukce na co myslet, ale moc jsem nevnímal. Nakonec šaman přestal bubnovat a lehce tlesknul na znamení konce. Pomalu jsem otevřel oči, chvíli mi trvalo uvědomit si kde to vlastně jsem a měl jsem ztuhlé prsty. Od toho mi pomohlo lehce si s nimi zacvičit.
Po meditaci se měli lidé podělit s ostatníma co zažili, viděli, cítili... Nejdřív se všichni zdráhali, ale několik odvážlivců se našlo a šamani začali vysvtlovat co to znamená. Pamatuji se, že jedna starší šedovlasá paní sedící po mé levici viděla šedé vlky (grijze wolven), kteří měli symbolizovat rodinu. Přihlásilo se pár dalších lidí se svími vizemi a mělo se pokračovat. Až posud jsem byl spokojený.
Jenže měla začít další šamanizační meditace a tentokrát jsme měli myslet na předky z osmé generace. Tj, přibližně doba Napoleona Bonaparteho. To už mi přišlo trochu přitažené za vlasy. Tak jsem si jen tak seděl na židli a poslouchal zvuky. Jenomže to začala být po chvíli nuda a po další chvíli až otravné. Ale snažil jsem se uklidnit myšlenkou, že už to musí brzo skončit. Když se ostatní 'probudili' začali se opět svěřovat s tím, jak se potkali s děděčkem někde vysoko v horách nebo s babičkou někde na hvězdné obloze a jen tam tak spolu seděli a pozorovali hvězdy... Šaman byl v sedmém nebi a vyžival se ve vysvětlování. Po nějaké chvíli už nikdo nic neřikal. Těšil jsem se, že už teda konečně budu moct jet domů. Na hodinkách mi ručičky ukazovali, že se blíží desátá hodina, což mi dodávalo optimismus.
O to však větší bylo moje zklamání, když jsme se měli opět ponořit do minulosti. Tentokrát už 13 generací zpět. Šaman opět začal zasvěceně vyprávět o tom, jak se teď dostaneme někam na začátek 17. století a začal počítat kolik praprapra...rodičů v této generaci máme. Nějak se do toho zamotal (Kdo zná správnou odpověď, napište ji dole pod článkem do komentáře ;-) Já vám to zkontroluji). Zase se začal dostavovat pocit naštvanosti, ještě umocněný přicházející únavou. Za chvíli už jsem ho nevnímal a regulérně jsem usnul. Probudil jsem se asi za čtvrt hodiny, ostatní si stále ještě užívali šamanizace. Paní sedící kousek ode mě napravo sebou divně trhala a očividně si to hodně užívala. Těžko říct, jestli vážně prožívala něco silného. Očividně se u toho usmívala. Zajímavá asi být nechtěl, protože se stejně nikdo nedíval. Až teda na mě, protože jsem neměl co dělat.
Když se ostatní opět 'probudili' začala zase dlouhá diskuze. Hlavní slovo si vzala právě ona 'paní v tranzu' a ještě vám už známý muž bez rukou, který sebou také během meditace docela divoce trhal. Když popisoval, co viděl, pomáhal si hodně nohama.
Nakonec přišel kolem jedenácté hodiny vytoužený konec. Šamani už se jen snažili každému prodat svoji knihu o symbolech, ale pokud vím, nikdo si ji nevzal.
Na kole jsem odjížděl docela naštvaný. A silný déšť se moc nesnažil zlepšit mi náladu. První hodinku a půl jsem byl docela nadšený, ale zbytek už mě opravdu nezaujal. Nikdy více! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat