Hravý víkend & pondělní cyklo výlet

V sobotu jsem se rozepsal o pátečních narozeninách. Nicméně zážitků o víkendu bylo nakonec ještě dost a dost. Společným jmenovatelem byli společenské hry.

Na sobotu už jsme byli dlouho dopředu dohodnutí s kamarádem Driesem, že se v sobotu večer vydáme na party. Měla to být taková tečka za mými narozeninami. V pátek jsme ještě přizvali Yvesa a dohodli jsme se, že se nejdřív sejdeme u Driese doma a později se vydáme směr Vooruit, to je obří místní, hezky česky, kulturák :-) Ze všeho nejdřív na mě čekal dárek k narozeninám, dostal jsem hru s názvem Doolhof. Ryhlá a jednoduchá hra pro 2 až čtyři hráče, kde každé kolo herní plocha docela dramaticky mění. Cílem je najít v labyrintu (hol. Doolhof) cestu k nejruznějším artefaktům.

Je to docela rychlá hra, takže asi po půl hodince jsme mohli začít s hrou, kvůli které jsme přišli, a to sice s Ticket to ride. Na mapě Ameriky budujete železniční koridory. Hra je to docela dlouhá, ale úžasně zábavná a až do konce nevíte, kdo je na tom nejlépe. Jen tak mimochodem malý, ale velmi důležitý detail, vyhrál jsem :-) Dries měl i verzi s mapou Evropy, která byla daleko sofistikovanější, tam se mohli stavět i stanice, tunely a trajekty. Mělo to jen jednu, ale zato podstatnou chybu, na mapě chyběla Praha. To si mi nelíbilo. Jinak musím ještě skromě dodat, že jsem vyhrál i evropskou verzi. Tu už jsme hráli jenom ve třech, protože Yves mezitím odjel domů do Hoogaardenu, což je asi hodina a půl cesty autem. Domů jsme se vrátili kolem půl druhé.

Ticket to Ride - Evropa

No a v neděli jsme vlastně nedělali nic jiného, než že jsme jí celou prohráli. Kamarádi Ivea z dob jejich astronomického klubu pořádali v neděli celý herní den, a tak jsme nemohli chybět. Nebylo to ale nikde blíž, než ve městě Haacht, od Gentu asi hodinu cesty. Celé odpoledne jsme střídavě jedli a hráli hry. A když jsem náhodou zrovna nehrál hry, musel jsem si hrát s dětmi, kterých bylo kolem hrozně moc a pořád žadonily o pozornost. I tady jsem každou hru, kterou jsme hráli, nejméně jednou vyhrál. Holt se Standou si není radno zahrávat :-) Odjížděli jsme až kolem deváté hodiny, já neskutečně přejedený, jako už dlouho ne.

A protože jsem toho v neděli spořádal jídla asi tak na tři dny dopředu, a protože jsem neměl včera a dnes školu, vydal jsem se na svůj další, v pořadí už třetí, cyklistický výlet po Východních Flandrech. Do batohu jsem rychle naházel láhev jablečného džusu, mobil, peneženku, foťák a Snickers jako rychlou energii a vydal jsem se na cestu. Poprvé s novým tachometrem, který jsem dostal k narozeninám od nejlepších rodiču na světězv :-) Už pár dní předem jsem si naplánoval trasu, kam se vydám. U prvních dvou výletů jsem znal jenom destinaci, cestu jsem nijak neřešil. Tentokrát jsemsi přesně podle mapy vybral trasu a to sice na jihovýchod do Aalstu, potom nahoru na sever do města Dendermonde a odtud zpět do Gentu. Celková vzdálenost měla být podle Google map asi 77km.


Grotere kaart weergeven

První část cesty do Aalstu šla poměrně hladce. Jenom vymotat z Gentu trvá asi 40 minut a skoro 10 kilometrů. Asi v půli cesty po silnici N-9 jsem narazil na pěkný větrný mlýn, tak jsem zastavil abych si ho prohlédl trochu víc z blízka a vyfotil ho. Tak zapnu foťák a než staím zmáčknout spoušť, už se mi displayi bliká Vybitá baterie. Tak jsem vzal mobil, udělal dva obrázky a vidím, že ukazatel baterky na mobilu taky nebezpečně rychle klesal. Tak jsem radši rychle přestal, abych šťávu, kdyby se něco stalo. Do Aalstu jsem dorazil za hodinku a půl. Není to nijak velké město. Protéká jím řeka Dender a nic moc tam vlastně k vidění není. Jedinou dominantou města byl kostel asi tak velký, jako ten v Heřmaňáku. Každý rok se tu ale koná obrovský karneval, který trvá celý týden a lidé to tu prý velmi prožívají. Já dorazil o týden pozděli. Měl jsem v plánu Aalst rychle opustit, ale protože jsem přijel jinou cestou než tou, kterou jsem si to naplánoval, nevěděl jsem přesně kudy. Důkladně jsem studoval mapu na jedné z tabulí ve městě a konfrontoval jsem jí se svým malým seznamem ulic, kterými musím projet. A přesto jsem správnou cestu napoprvé nenašel a musel jsem se vrátit. Napodruhé už to ale včechno vyšlo dobře i přes příšerné značení ulic v tomhle městě blízko Bruselu.

Pak už jsem konečně mohl šplhat na mapě směrem nahoru do Dendermonde. Cestou jsem měl vyhlídnutou jednu zastávku a to sice nějaký klášter. Narazil jsem na něj úplně náhodou důkladným prozkoumáváním mapy. Na mapě byl jedna slepá cesta, která vedla k nevelkému rybníku a jmenovala se Kloosterstraat, tudíž klášterní ulice. Na mapě sice žádný klášter nekreslený nebyl, ale dávalo přece perfektní smysl, že když je ulice klášterní, a že když vede k odlehlému místu, kde má být ještě jakýsi rybník, musí tam být. Ale nebyl. I rybník samotný byl oplocený a kolem dokola zarostlý stromy, takže ani pohled na něj jsem si neužil a radši jsem pokračoval dál.

Velké námestí v Dendermonde

Překvapivě rychle jsem dorazil do Dendermonde. To je o poznaní hezčí město než Aalst, s malým, ale krásným historickým centrem města. Všude na ulici se válelo nepřeberné množství takových těch malých barevných papírových koleček, které dávala jasně najevo, že i tady musel být velký karneval. I tady jsem se trochu ztratil, ale opravdu jenom trochu a po chvíli už jsem byl na cestě směrem zpět do Gentu. Na ceduli stálo Gent 33, ale já věděl, že mě čeká kilometrů víc, protože jsem nechtěl jet po silnici. V Dendermonde se stýkají řeky Dender a Šelda, která přitéka směrem od Gentu. A protože jet kolem řeky je rozhodně hezčí, než po silnici, vydal jsem se po kolem ní. Řeka to není nijak překrásná. Voda byla asi tak hnědá jako v Labi a okolí řeky také není nic moc. Estetičnosti rozhodně nepřidávalo spoustu bahna. Moc vody v řece očividně nebylo. Po břehu ale vedla pěkná asfaltová cesta pro cyklisty a nebyl jsem zdaleka jediný, kdo jí používal.

Šelda blízko Dendermonde.

Pak už jsem, ale začinal v nohách cítit ty desítky kilometrů a tak jsem radši sjel zpět na hlavní silnici. Projel jsem vesnicí Schellebelle, což je podle místní tabule nejhezčí název vesnice ve Flandrech, městy Wetteren a Heusden a konečně jsem byl zase zpět v Gentu. Totálně vyčerpaný. Nakonec jsem podle tachometru ujel 97,78km za čistého času 5:02:42 a průměrnou rychlostí 19,4km/h. To není žádná závratná rychlost na zdejší rovné zemi, ale je třeba si uvědomit, že moje kolo není žádný závodní stroj, ale kolo určené do města. Navíc už se na mě ke konci značně začala projevovat moje unáva a tak jsem i zpomalil tempo.

Jinak dneska jsem měl taky ještě volno. Ve 14:30 byly známy výsledky testu, měl jsem 14 bodů, takže můžu zítra začít s (před)poslední úrovní. Uznání a gratulace příjmám v jakékoliv formě :-)

A úplně na závěr, je super počasí, takže jdeme grilovat! :-)

Narozeniny

Jak všichni víte, od včera jsem zase o něco starší. Ale starý ještě ne, s Vláďou Špryncem, který má narozeniny ve stejný den jako já, jsme se dohodli, že starý budeme až příští rok :-) Ale moje starosti, jestli už jsem hodně starej, strašně moc starej nebo jenom starej, vás určitě nijak zvlášť nezajímají.V tomto příspěvku chci popsat, co všechno se včera událo a nebylo toho málo :-)

Na devět hodin ráno byl naplánovaný test. Byla to poslední hodina čtvrtého kurzu, takže nás všechny čekal velký test. Ale abych nepředbíhal. Vstal jsem kolem půl osmé ráno a dole už na mě čekali palačinky, naše asi nejoblíbenější snídaně (ale i k obědu a k večeří jimi nepohrdnu :-) Ale tady v Belgii se na něco jako na sladká hlavní jídla nehraje. Proto (skoro) vždy palačinky při snídani.) Při snídani jsem dostal taky dárek, knížku o indické kuchyni s recepty na spoustu různých curry.

Pak už jsem rychle vyrazil do školy na test. Ještě než jsme začali mi všichni ve třídě zazpívali Lang zal hij leven (Dlouho bude žít) - písnička, která se zpívá oslavenci narozenin. Taky jsem požádal učitelku o nějaký ten bod navíc, když jsem měl ty narozeniny, ale to asi neprošlo :-) Test samotný probíhal jako obvykle, nejdřív byla poslechová část. Slyšeli jsme dvakrát krátk rozhovor o postavení žen v práci. Překvapivě to nebylo žádné klišé. Čekal jsem, že uslyšíme samé stížnosti, ale bylo to velmi vyvážené. Na papíře jsme dostali 10 otázek a jediné, co jsme museli udělat, bylo zakřížkovast jestli je ona věta správná nebo ne. Pár lidí dorazilo, jako obvykle, pozdě. Ty měli bohužel smůlu a slyšeli nahrávku jenom jednou. Ale nebylo to nic težkého, dalo se to i tak určiě zvládnout :-)
Pak už následovala část opravdu testová. Opět se prokázala moje teorie, že čím víc něco procvičujeme, a čím víc to při poslední hodině opakujeme, tím měnší je šance, že se to v testu objeví. Celou čtvrtou úroveň jsme se učili různá přísloví a ustálená slovní spojení, v čtvrtek jsme snad polovinu hodiny věnovali jenom jejich opakování a v testu se pak objevila pouze 2. A to ještě ty hodně snadné. A cvičení na volooid/onvolooid participium (zhruba vid dokonavý, nedokonavý) se v testu neobjevilo vůbec. Jinak ostatní cvičení byla podobná těm z minulých testů.
Nakonec nás čekalo ještě psaní textu. Měli jsme stereotypně popsat Vláma nebo Belgičana a potom dát vlastní názor.

RoomeR!!!!!

Po testu jsme už měli dávno v plánu ho jít oslavit a spojit to s mými narozeninami a tak jsme taky učinili. Nejdřív jsme se najedli v Studenten Resto, v menze, a protože svítilo sluníčko a bylo i docela teplo, rozhodli jsme se, že si dáme něco k pití na jedné z předzahrádek na tom nejhezčím místě v Gentu - na Graslei. Kdo má alespoň trochu ponětí o Gentu, tak je to to místo, kde se nastupuje na lodičky. Dopili jsme, ale protože se nám ještě nechtělo domů, přeunuli jsme jen o kousek dál, kde jsme ochutnali jednu z místních specialit, Roomer. Nazval bych to asi jako víno z bezinkové štávy. Pije se ze skleniček, které zhruba připomínají skleničky na whiskey a v nápoji, který má zlatavou barvu, plavou kvítky černého bezu. Já znám Roomer už delší dobu, ostatní o něm ale nikdy neslyšeli, ale očividně se stal jedním z jejich oblíbených nápojů.

Graslei/Kornlei

Pak už ale byl čas jet domů :-) Tam jsem pobyl jen chviličku sám. Na pět hodin jsme měli totiž naplánovanou návštěvu kina. Já jako student jsem dostal od multikina na své narozeniny jeden lístek zadarmo a s radostí jsem té akce využil. Ive dorazil dřív z práce a než jsme se vydali do kina, dostal jsem ještě novou raketu na badminton :-) Ani jsme pořádně nevědeli, co je vlastně poslední dobou v kine, takže jsme se rozhodovali až na místě. Oscarové trháky jsme zavrhli předem, protože buď jsme je už viděli doma s pomocí projektoru, nebo se tak v brzké době chystáme udělat, už si lebedí na mém hard disku. Nakonec jsme se rozhodli pro I am number four. Žádný mega film to nebyl, ale člověk alespoň nemusel moc přemýšlet a mohl jen tak vypnout a dívat se. Příběh velice prostý - 9 vyvolených, kteří pochází z jiné planety, jsou jediná šance pro zemi, aby nebyla kolonizována invazivní rasou. Ta už ale na Zemi operuje a snaží se našich 9 vyvolených pozabíjet. Film, nečekaně, končí velmi otevřeně, takže se za rok můžeme těšit na druhý díl...

Po kině jsme šli ještě na jeden drink a pak už jsem myslel, že se chystáme domů a můj narozeninový den pomalu končí. Opak byl ale pravdou, teprve začínal :-) Jeli jsme autem z kina směrem domů, ale najednou jsme odbočili jinde než jsme měli a tak už jsme začínal něco tušit. Zaparkovali jsme blízko nádraží a vydali se kamsi. Po chvíli jsme musel zavřít oči a když jsem je zase mohl otevřít, stál jsem v jakémsi baru, kde u jednoho stolu sedělo deset mých kamarádů!! To bylo překvapení :-)

Přivítal jsem se, začali jsme si povídat, ale za pár minut se všichni zvedli a vedli mě někam dozadu. Nějak jsem pochopil, že jdeme něco hrát. Myslel jsem, že bowling, ale byl jsem úplně vedle. Šli jsme hrát jednu takovou úžasnou hru, LaserTag. Ti, co se koukají na How I Met Your Mother ví, o co se jedná, ostaní v rychlosti vysvětlím. Každý má speciální vestu, ke které je připevněná pistole. Na vestě je 5 svítících bodů. Když některý z nich zasáhnete, vyřadíte soupeře na 10s ze hry. Hra samotná se odehrává v rozlehlém prostoru, který připomíná jeden velký labyrint. Hráli jsme 40 minut a byla to docela makačka. Hrálo nás celkem sedmnáct. Tady krátké video pro představu:



Po čtyřiceti minutách jsme se vrátili všicchni ke stolu a každý dostal svou vlastní kartu s výsledkem, pořadím, statistikou přesnosti zásahů a s tabulkou, ze které se dalo vyčíst kolikrát jsme koho trefili a kolikrát on nás. Já nakonec skonil na pěkné 6. místě s 5750 body. Přesnost jsem měl dokonce druhou nejvyšší, 18,9%.

Jinak jsme se tam už moc dlouho neohřáli a k mému překvapení se po chvíli zase všichni zvedli. Začal přesun na nové místo, jenom já opět nevěděl, kam se jede. Teda věděl jsem, kde máme sraz, ale o tom, co tam budeme dělat, jsem neměl ani tušení.

Restaurace De Kastart

Vyklubala se z toho moje asi nejoblíbenější restaurace v Gentu, Kastart. Jediné, co je na jídelníčku jsou špagety, porce jsou obří a když říkám obří, tak fakt nepřeháním. Vybrat si můžete ze 3 různých omáček a každá je buď s masem nebo bez. Já jsem si dal jako vždy omáčku, která je místní specialitou, porci střední, protože ta velká se opravdu nedá sníst :-) Tam jsme se zdrželi asi 2 hodinky a v plánu byla očividně ještě jedna zastávka.

Prošli jsme se po centru města a dorazili jsme do jednoho klubu. Už jsme byli všichni docela unavení, ale přesto jsme vydrželi až skoro do jední hodiny a pak už jsme se rozpustili.

Aybch to shrnul, prostě bezvadné narozeniny :-) Myslím, že není moc co dodat :-)
A co je v plánu na víkend? Z okna to vypadá, že je super počasí, tak asi vyrazím ven. Je sobota a to znamená badminton. Musím ozkoušet svoji novou raketu :-)

Na kole až do Holandska

Dneska jako každý čtvrtek jsme měli po normální hodině holandštiny ještě workshop, tentokrát za účelem zdokonalení se v psaném projevu. Máme tam čtvrthodinový prostoj, tak jsme se vydali na oběd vedle do Studenten Resto. Jako (skoro) vždy jsem poobědval špagety a běžel zase zpátky do UCT (Univerzitní jazykové centrum).

Workshop nebyl špatný, vysloveně ztráta času to nebyla, ale člověk se tam v podstatě nic nového nedozvěděl, neb to, že mám text oddělovat do odstavců, používat spojovací výrazy a vůbec obecně prostředky, které text obohatí, vím více než dobře z češtiny.

Po workshopu jsem se vydal směrem domů. Bylo mi trochu těžko, protože ty špagety z menzy zrovna lehké jídlo nejsou a tak jsem se rozhodl, že se trochu projedu, aby mi slehlo. Dělám to docela běžně, že se projedu po městě delší cestou. Slehne mi a ještě tak poznám další kus města, kam se normálně nedostanu. Už se mi to nejednou osvědčilo při hledání nejrychlejší cesty kamkoliv :-)

Ale protože mi bylo fakt hodně těžko, rozhodl jsme se, že se radši vydám až za hranice města. Takže jsem se u věží strhnul řidítka a vydal se opačným směrem. Nejdřív jsem chtěl jet do Sint-Martens-Latem, jihozápadně od Gentu. Je to místo, kde žije spoustu umělců o víkendu za pěkného počasí vystavují kolem cesty svoje díla. Ale pak jsem si uvědomil, že není víkend a nic tam nebude.

Tak jsem se vydal opačným směrem, na severozápad do Lochristi. Vždycky se mi to jméno moc líbilo, ani vlastně nevím proč a tak asi proto mě to tam podvědomě táhlo. Nejdříve jsem jel po známe cestě ještě na předměstí Gentu, pak už měla ale hlavní silnice s docela hustým provozem začala štvát a tak jsem se radší vydal jednou z postranních ulic s překrásnými domky po obou stranách. Lochristi je jen asi 4km od Gentu a nikdy vlastně neopustíte zastavěné ulice, což je pro Flandry typické. Kolem hlavních silnic si vystavěli všude domy, takže dostat se tu "mimo město" kromě dálnic je téměř nemožné (ale mě se to povedlo :-)

Jen malá odbočka, ve městě se jezdí 50, mimo město většinou 70, výjmečně 90 a na dálnicích 120 km/h.

Jedno z mnoha zahradn. v Lochristi

Celé město mi příjde jako jedno velké zahradnictví, najdete tam jedno vedle druhého. V jednom se pěstují a prodávají jenom oleandry v dalším zase ibišky a nebo třeba azalky. Jenžeprotože jsem byl v Lochristi docela rychle, tak jsem si řekl, že pojedu dál až do Lokerenu, což je normálně první zastávka IC vlaku do Antverp a kromě jiného tam taky bydlí učitelka Veerle z první úrovně a často o Lokerenu mluvila.

Dlouhou dobu jsem jel po silnici N70, nakonec jsem ale Lokeren pustil z hlavy a zahnul jsem na silnici N499. Tak jsem se konečně dostal mimo město. Krajina tady je značně jiná. Něco jako les tady asi vůbec neznají, všude jsou pole, na kterých se často pěstuje zelenina jako pórek nebo zelí a často se tu taky pasou krávy. Abyste to poznali se ani nemusíte rozhlížet po okolí, typická 'vůně venkova' vám napoví.

Holandská hranice

Projel jsem městečkami Zeffelare a Wachterbeke a směřoval jsem do Zelzate na sever od Gentu. Ve Wachterbeke jsem uhnul z hlavní silnice a protože byla značená cyklostezka do Zelzate jinudy, s radostí jsem se po ní vydal. Dojel jsem až k dálnici E34 z Antverp do Brug. Tam vede hned vedle dálnice paralelně stezka. Po chvíli jsem dálnici podjel a jak si tak šlapu a šlapu po silnici, najednou vidím Modrou ceduly s dvanácti žlutými hvězdičkami poskládanými do kružnice v jejíž středu bylo modře napsáno Nederland. A už jsem byl v Holandsku. To mě silně překvapilo a tak jsem se radši otočil a minul stejnou ceduli, tentokrát s nápisem België.

Po chvíli jsem narazil na ukazatel Gent, vlastné úplně poprvé co jsem byl na cestě. Cesta vedla po dálnici, ale i na ní byl pruh pro cyklisty a to i bezpečně umístěný. Jednalo se o 16km dlouhou cestu kolem přístavu. Takže jsem postupně minul ocelárnu Arceloru, atomovou elektrárnu Electrabelu, automobilku Volvo a spoustu dalších průmyslových firem. Asi po 10km ale stezka zahýbala doleva od dálnice a tak jsem se jí na chvíli mohl zbavit.

Přístav Gent

Do Gentu jsem přijel po třech hodinách, těžko mi už rozhodně není, zato mě bolí nohy a mám zase hlad :-)

Jinak za celou cestu jsem nemusel ani na chvíli vyjet z pruhu pro cyklisty, což mi příjde úplně užasný.

Zítra ještě jednou do školy a hned po ní víkend! Chystáme se k moři do De Haan. Je tam velké tropické koupaliště, něco jako jsme byli loni ve Vossemeren.

A tady je celá trasa, podle Googlu 53,8km

Mikuláš

Vánoce se už kvapem blíží a tak mě napadlo proč nesrovnat Vánoce doma v ČR se Svátky v Belgii.

Belgický Mikuláš - Sinterklaas, Sint Niklaas, Goedheiligman nebo jednoduše Sint - nechodí jako je tomu běžně u nás - ale třeba i v sousedním Holandsku - večer pátého prosince, nýbrž až následující ráno. Oblečení nosí Sint stejné jako Mikuláš. Děti věší ke krbu punčochu, do které Sint dává dárky. Na stůl pokládájí sklenici teplého mléka a mrkev. Sinterklaas v noci přicválá na koni na střechu, spustí se dolů komínem a buď dává dárky do punčochy, nebo je poschovává po domě. Za odměnu se napije mléka a mrkev vezme pro svého koně.

Jestli vám Sint nápadně připomíná Santa Clause, tak vězte, že nejde o podobnost ani trochu náhodnou. Santa se ze Sinterklaase jednoduše vyvinul v Americe. Holandští osadnící, kteří kolonizovali Severní Ameriku si samozřejmě přivezli i své (nejen) vánoční tradice. No a ve stejné době, kdy se z New Amsterdamu stal New York, se i ze Sinta stal Santa. Pořád měl bílé vousy a do domů lezl krbem, ztratil ale hůl, z mitry se stala normální červeno-bílá čepice, z jednoho koně sobí zpřežení  a místo 5. nebo 6. prosince přicházel o 2 týdny později na Boží hod.

Čerta byste hledali se Sinterklaasem marně. Místo čerta má Sint jiného pomocníka a to sice černocha. Jmenuje se Zwarte Piet (černý Petr) a je oblečen do barevného oblečení. Má taky koště z vrbového roští, které používá na zlobivé děti. Hodným dětem naopak rozdává bonbony a jiné sladkosti. Sint i Zwarte Piet pocházejí původem ze Španělska a tam se taky hned 6. prosimce zase vrací a zpátky přijedou zase až za rok.

Dříve byl Mikuláš hlavním vánočním svátkem v Belgii. Dárky se dávali právě na Mikuláše a né až na pravé Vánoce. Dnes děti očekávají hračky a sladkosti - marcipán, bonbony, nějaké ovoce, perníčky, čokoládové mince, velká čokoládová písmena...

A o Vánocích zase někdy příště :-)

Kolo, ČR, test a jiné...

Už ani nevím, kdy jsem se vlastně naposledy ozval, tak pokud se budu opakovat, tak to prostě příjměte jako fakt a více se k tomu už nevracejte ;-)

Jak asi určitě víte, stihl jsem se už vrátit na skok zpět do ČR, a to sice od středy třetího listopadu do neděle. Odlet z letiště v Charleroi byl již v osm hodin ráno, takže jsem si předchozí večer nařídil budík na čtyři hodiny ráno a šel jsem spát. (Velmi brzy) Ráno jsem bez problémů vstal, nasnídal se a vzal svůj batoh. Když jsem však otevřel vchodové dveře a ještě trochu rozespalý jsem vyšel ven s klíčemi od kola v ruce, nemohl jsem uvěřit, co vidím. Nebo spíš nevidím. Moje kolo, které jsem tak dlouho opravoval, čistil, seřizoval, atd. bylo pryč. Jediné co mi z kola zbylo byl zámek, který ještě visel v železném oku, ke kterému bylo kolo uzamčeno. A co bylo ještě divnější, zámek nebyl přeřezaný, ani jiným způsobem poničený, prostě tam zamečený visel. Do teď jsem nepochopil, jak se to vlastně stalo, protože kolo jsem každý den zamykal skrz rám, vlastní kolo a ono železné oko.

Kolo tam nebylo, to je samo o sobě hodně špatné, ještě horší ale bylo, že mi za 20 minut odjížděl vlak a pokud bych ho nestihl, tak jsem se mohl s nějakým výletem do Česka ihned rozloučit. Pěšky se to rozhodně stihnout nedá. Iveovo kolo vedle stálo, tak jsem mohl použít to. Ale! Den předtím, když jel z práce mu v půli cesty upadlo sedlo, a to sice tak nešikovně, že se nedalo nandat zpět na kolo. Tak jsem se vydal na cestu na nádraží na kole bez sedla. Myslel jsem si, že to bude pohoda, ale ono ne. V životě jsem nezažil náročnější jízdu na kole. Člověk pořád šlape a šlape, kolo ne a ne jet. Navíc je to nepředstavitelně únavné a vy si nemůžete odpočinout, protože se není kam sednout. Navíc jsem si ještě dokázal o přehazovačku parádně roztrhnout nohavici od kalhot a to hned několikrát. Což však dokázala maminka dokonale spravit!!!! Nedoufal jsem, že dorazím na nádraží včas. Vyřízený z cesty jsem rychle zamknul na nádraží kolo. Měl jsem štěstí, protože najít tam místo je docela tvrdý oříšek, ale přece jen byly čtyři hodiny ráno, tak se to dalo zvládnout. Lýtka jsem skoro necítil, ale přemohl jsem se a běžel jsem skrz nádraží až k potřebnému nástupiště. Samozřejmně to bylo to úplně nejvzdálenjší. Vyběhl jsem schody nahoru a vlak nikde. Naštěstí ještě nepřijel.

Nádraží Gent-Sint-Pieters

Wizzair

Ve vlaku jsem doufal, že už jsou všechny komplikace za mnou, ale ono ne. Protože se mezi Bruselem a Gentem zdvojují koleje, jel vlak oklikou přes Denederleeuw [Dendrléu], což je nejmíň o patnáct minut delší cesta než přímo. Ve vlaku jsem seděl jen v tričku. Bundu i mikinu jsem musel sundat jak jsem se zpotil při cyklistice a běhu. Všichni ostatní byli v zimních bundách a koukali na mě dost zvláštně. Vlak to nakonec stihnul rychle a přípoj v Bruselu jsem stihnul bez problémů. Na nádraží v Charleroi taky žádný problém nebyl, rychle jsem naskočil do autobusu a odjel na letiště. Času jsem měl dost a dost. Na letišti samotném už nebyl žádný problém, lidí už tam bylo požehnaně na to, že bylo 6 hodin ráno. Nakoupil jsem dárečky ve duty-free shopu, belgické pivo a čokoládu, a šel jsem se posadit před bránu a čekal jsem na letadlo. Bylo hodně oblačno, takže při prolétávání mraky to bylo docela turbulentní, ale já mám turbulence rád.

V Praze na letišti jsme byli na čas, v příletové hale už na mě čekala Jolana a odvezla si mě k sobě do bytu na Evrposké. Měla doma i Moniku s Andrejkou. Ta se postarala o oběd. Měli jsme smažený sýr. Jedl jsem už mnohem lepší, ale snaha se cení. Monika musela do školy, Jolana se musela učit na test, tak jsme se s A. vydali do města. Nevěděli jsme, co chceme dělat, až jsme nakonec během tří hodin stihli projet všech 25 tramvajových linek v Praze. Prostě vždycky každou zastávku jinou tramvají. A určitě bysme to zvládli i mnohem rychleji, kdybysme si předem naplánovali cestu. Takhle to bylo docela improvizace. Ještě nám chybí nočná linky, to zase třeba příště. Přespal jsem u holek na zemi a druhý den ráno po Andrejčině cvičení z ruské literatury, jsme spolu jeli domů. Vlakem do Pardubic a odtamtud autobusem pěkně domů.

Doma kromě Aidy, která mě vřele přivítala, nikdo nebyl. Tak jsem za sebou zamknul dveřel, shoval jsem boty do botníku, bundu a batoh jsem odnesl k sobě do pokoje a čekal jsem až příjdou rodiče, abych je překvapil. Do předu jsem totiž nikomu neřekl, že se chystám přijet. Čekal jsem hodinu...dvě...tři.. a pořád nic, až konečně ve čtyři jsem slyšel klíč v zámku. Byl to taťka. Začal na mě mluvit, ale myslel si že jsem mamka a došlo mu až po chvíli, že tam nestojí ona, ale opravdu já :-) Ten samý scénář se opakoval o chvíli později s mamkou.

Doma mě vřele uvítali, Do morku kostí vyzpovídali, podstrojovali mi... Prostě paráda :-) Během těch tří dní jsem se taky setkal s ostatními lidmi z HM a okolí :-)Všichni mě rádi viděli, což je dobře. No a v sobotu večer už jsem se musel vidat zase do Prahy, protože let zpět do Belgie byl už v šest hodin ráno.

Ale v Praze šlo všechno po másle, tak brzo ráno působí letiště ještě ospale. Let i cesta vlakem z Charleroi do Bruselu proběhla bez komplikací, ale co se dělo potom...

Normálně člověku stačí dva vlaky, aby se dostal z Charleroi do Gentu. Já jich tentokrát musel vzít 7. Někdy mezi Bruselem a Gentem spadlo elektrické vedení a tak na nádraží Brussel Ziud [zéd] (jih) bylo na informačních tabulích jen uvedeno, že vlaky ve směru Gent-Brugy-Ostende jsou vypravovány z jiného nádraží. Z kterého už nikde napsáno nebylo. Zeptal jsem se na informacích, tam mi řekli že musím jet na severní nádraží - Brussel Noord [nórd]. Tam mi řekli, že musím jet do Schaarbeeku [schárbék]. To je ještě součást Bruselu, takže jenom jedna další zastávka. Ve Schaarbeeku už čekal náš vlak. Nastoupil jsem a čekal. Po dvaceti minutáach se z rozhlasu ozvalo, že se NMBS (belgické dráhy), ale že vlak nikam nepojede, protože není strojvedoucí. Bylo nám řečeno, ať vystoupíme a že na sedmou kolej přijede vlak, který nás doveze zpět na Brussel Noord a odtamtud, že už konečně budeme moct jet. Tak se obrovský dav lidi vyhrnul z vlaku a všichni spěchali o dvě nástupiště dál. Vlak za chvíli přijel, jenže to byl vlak o dvou vagónech a to už docela plných. A čistě logicky se prostě lidé z 12 patrových vagónů nemůžou napasovat do dvou už docela plných. Já měl štestí a dovnitř jsem se dostal. Mačkali jsme se tam jak sardinky v plechovce, ale je to jen asi 3 minuty jízdy, takže se to dalo vydržet. Spousta lidí byli turisti, co směřovali do Brug a nevědeli, co se děje, mysleli si, že tenhle vlak je dostane až tam. Tak jsem jim vysvětlil, že to tak není, a že na nádraží budou muset zase přestoupit. Tam už na nás opět čekal vlak, který odjel zase do Schaarbeeku a odtamtud už konečně severozápadním směrem. Takže místo 80 minut trvala cesta minut asi 240.

Nádraží Brussel Zuid

Kanál Brusel - Charleroi

Jinak dny tady ubíhali v poklidu, domu už tu nevybuchují, ani jim už nepadají přední stěny. Ve městě je docela klid. Počasí je už silně podzimní až zimní, žádných 18°C, na které jste zvyklí doma. Tady se teplota nevyšplhá nad 10 stupňů. Taky tu celý týden vydatně pršelo a půlka Belgie je pod vodou. Hlavně kanál Brussel - Charleroi nadělal hodně neplechy. Záplavy tu neměli přes dvacet let, tak jsou z toho lidi celí přepadlí, ale přímo tady je všechno v pořádku, což je docela s podivem, protože v Gentu je to jeden kanál vedle druhého. A kanálama myslím kanály jako v Benátkách. Je to docela složité vyznat se odkud kam který kanál teče, a který to vlastně vůbec je.

Včera jsme měli závěrečný test první úrovně holandštiny. Nebylo to nic složitého. Začalo se v devět hodin. O půl desáté byla poslechová část a pak jsme se zase mohli vrátit k testu. Já měl svoji verzi testu docela rychle hotovou, tak jsem ještě stihnul radit lidem okolo, když něco nevěděli. Po testu jsme šli všichni dohromady do studentské restaurace na oběd a pak si ještě sednout do kavárny. Výsledky budeme znát zítra ve 14:00, ale jsem v klidu. Neměl by být žádný problém. Tři čtvrtiny hodnocení bude tvořit právě tenhle test a zbytek potom ústní zkoušení, které probíhalo posledních 14 dní před testem. Já byl až jako poslední ve středu. Povídali jsme si s učitelkou o tom, co dělám normálně o víkedn
u, co jsem dělal včera a tak. Hodnocení nám nesdělovali, ale řekla mi, že to bylo dobré a tvářila se spokojeně.

V téhle budově probíhala výuka. Od pátku ale budeme jinde, jenom pár desítek metrů opodál.

Dnes a zítra mám volno a v pátek začíná niveau twee [nivó tvé] - uroveň dva. Pokračuje jen asi polvina lidí, z českých studentů jenom já. Ale nebudu tam sám, jedna slečna z Česka, co chodila o měsíc dřív, prý také začíná v pátek.